JEDNO SETKÁNÍ ZMĚNÍ CELÝ ŽIVOT

3 KAPITOLA

"Jste v pořádku? Nechtěl jsem do vás narazit," omlouval se muž zhruba v mém věku s bílými vlasy a tmavě růžovými oči až skoro červenými. Podal mi ruku a pomohl mi nahoru. 

"Nic mi není. A to já byla neopatrná."

"Jsme rád, že vám nic není. Byla by škoda, tak hezké dívky," zčervenala jsem a dívala se do jeho očí. "Jmenuji si Subaru Sakamaki. A vaše jméno?"

"Erika Barlowová," podala jsem mu ruku, ale on místo aby mi s ní potřásl mi políbil hřbet ruky. 

"Rád vás poznávám, slečno Barlowová. Je milé potkat tady dívku jako jste vy. Teď už mi můj trest nepřipadá tak krutý."

"Udělal jsem něco špatného a teď za to musím nést následky. Můj otec je velice krutý člověk. I když neměl bych pomlouvat někoho jako je on."

"To asi ano, ale jaký trest je tak hrozný, že o něm říkáte, že je krutý?"

"Poslal mě sem, na tento ostrov, kde jsem odloučen od všech, co znám a na kterým mi záleží. Ale nechci vás zdržovat povídáním o svém životě. Radši bych se dozvěděl něco o vás," usmíval se. Jeho úsměv byl úžasný. V jeho očích byla vidět upřímnost, ale i velká ztráta a velké tajemství. 

"Ráda bych slyšela něco o vašem životě, ale musím jít domů, rodiče budou mít strach. Co se sejít třeba zítra?" Ať řekne ano, prosím, ať řekne ano. 

"Nejsem proti, co třeba zítra v sedm večer v tamtom parku? Byl bych poctěn, kdyby jste přišla."

"Přijdu. Ale mohla bych vás o něco poprosit?" to je skvělý, řekl ano. 

"Jistě o cokoliv."

"Mohli bychom si tykat? Vykání mi přijde moc vznešené."

"Nejsem proti. Budu se těšit, až se s vámi zase setkám, Eriko," úžasný. Je tak úžasný a dokonalý, milý a vznešený. 

Vydala jsme se směrem k domovu. Otevřela jsme dveře. "Kde jsi byla? Měla jsem starosti," zeptala se moje matka hned, co jsme vkročila do dveří. 

"Nesla jsem spolužákovi nějaké listy a chtěla jsem být ještě chvíli na čerstvém vzduchu, když je tak hezky. A doma musím být do setmění, takže jsme myslela, že to nebude takový problém."

"Je to problém, protože já ti doc setmění být venku nedovolila, takže až půjdeš příště ven, tak se mě nejdříve zeptáš. A nechci slyšet žádné 'táta mi to ale dovolil' nebo 'venku můžu být do setmění,'" od kdy je moje maminka takhle starostlivá. Že by se dostala definitivně z depresí a začala se o mě starat?

"Omlouvám se, už se to nestane," pak jsme si ale na něco vzpomněla. "Mami, mohla bych jít zítra v sedm večer ven?"

"Proč tak pozdě? Nechceš jít ven dříve, třeba ráno nebo odpoledne? Víš kolik dívek v tomhle městě bylo přepadeno, když šli v noci domů? Dvanáct. O to jenom tenhle týden," tak o tohle tady jde. O něčem jsme slyšela, ale že by toho bylo tolik. "A dvě dívky dokonce někdo unesl a chtěl po jejich rodičích výkupné."

"Mami, neboj. Já nebudu sama, budu venku s..."když jí řeknu s kým budu, dovolí mi jít ven?

"S kým budeš venku? Se Sophie? Lilith? Nebo některou jinou kamarádkou?" mám jí to říct nebo ne?

"S klukem," nakonec jsem se odhodlala, protože mamka by to hned poznala. 

"Takže máš rande?" 

"No není to zrovna rande."

"To je bezva, miláčku. Neměla bys být celý život zahrabaná v knihách. Měla bys občas vyrazit s někým ven. A znám ho?"