JEDNO SETKÁNÍ ZMĚNÍ CELÝ ŽIVOT

2 KAPITOLA

Myslím, že to bude stačit. 

"Eriko, pojď dolů!" uslyšela jsem křiklavý hlas tety Rachel. Spíš než jako sestra mojí matky vypadala jako moje sestra. Šla jsem po schodech dolů, kde mě chytla ruka tety a táhla mě do jídelny. 

"Co se stalo?" 

"Uvidíš. Nech se překvapit. Konečně nastane změna v našem životě," řekla a táhla mě dál, dokud jsme nedošly do kuchyně, kde jsme viděla něco úžasného. Šlehačkový dort s jahodami. "Všechno nejlepší!" vykřikla teta vedle mě a sedla si na jednu z deseti židlí v jídelně. 

Babička seděla na židli a čekala, až se mnou teta skončí. "Pojď ke mě, holčičko. Všechno nejlepší." řekla moje babička a objala mě. 

"Děkuji babičko," zašeptala jsem. Pak mi popřál tatínek a sedl si vedle babičky. 

Maminka přišla do kuchyně v šatech a kozačkách. Usmívala se a položila zabalený dárek na stůl k ostatním. "Všechno nejlepší," řekla svým sametovým hlasem a objala mě. V očích neměla žádné slzy. Už je to hodně dlouho. Nejspíš už se dostala z deprese ze ztráty rodičů. 

"Děkuji, maminko." 

"Líbí se ti ten dort? Dělala jsme na něj od rána, ale nevěděla jsem, jestli mám použít jahody nebo borůvky. Nakonec jsme se rozhodla takhle. Doufám, že se ti to bude líbit." 

"Líbí. Miluji jahody. A tenhle dort vypadá úžasně," maminka a z trouby vyndala pizzu. Moje oči se rozzářili. "To je večeře?" přikývla a já si musela olíznout ret. 

Pizza byla úžasná a dort taky skvělý. Většina dárků byly knihy. Babička mi koupila modrou sukni a maminka květinové šaty, červený kabátek a náušnice ve tvaru zlatých srdíček. Chvíli jsme mluvili o mém výletu do Anglie, o mých známkách, o nových fotkách tety Rachel. 

Poděkovala jsem a šla si lehnout. Byl to dlouhý a těžký den. Poprvé co jsme slavili mé narozeniny. Teda poslední jsem slavila když mi bylo asi jedenáct a teď je mi šestnáct. A i přes mou nenávist k narozeninám jsem si to užila.  

Ráno jsem se probudila, když už sluníčko zářilo na nebi. Podívala jsem se na hodinky a zakřičela jsem: "Sakra to už je deset? Musím mu ještě poslat ty stránky." Naneštěstí internet pořád nešel. Šla jsem se sešitem do otcovi pracovny. Měla jsem štěstí, protože jsem ho viděla, jak se přehrabuje v účtech za elektřinu, plyn a vodu. "Tati, mohla bych si nakopírovat několik stránek?"

"Samozřejmě, na co je potřebuješ?"

"Jeden kamarád mě poprosil, jestli bych mu neposlala svoje poznámky, protože v těch svých se nevyzná. A jelikož je moje kopírka rozbitá a elektronické poznámky mu taky poslat nemůžu, protože internet nefunguje, tak potřebuji tu tvojí."

"Ty máš elektronické poznámky?" můj táta se na mě koukal jako na blbce. 

"Ano, tati. Všechny poznámky si skenuji do počítače, a když někam jedu a potřebuji se učit, tak si vezmu tablet a ne všechny sešity."

"Dobrá vychytávka. Nicméně teď internet nebude fungovat do středy a tiskárna ti přijde ve čtvrtek nová."

"Díky, tati." Nesnáším lidi, kteří při rozhovoru dělají další milion věcí, ale táta je výjimka. 

"Kolik toho máš?"

"Celý sešit."

"Ten kluk musí být magor, že si to neshání průběžně."