Ranyt: Proměna

Část IV.

Letěla již dva dny, potřebovala si odpočinout. Do oka jí padl strom, který se tyčil nad ostatní a měl neobvykle hustou a košatou korunu. Jako druidka ihned poznala, že je to silný strom na vrcholu. Slušně jej požádala, zdali by jí poskytl v koruně úkryt na přespání, a strom ochotně souhlasil. V podobě středně velkého temně fialového ptáka vlétla do koruny. Jakmile prolétla prvními horními listy, začala se měnit do své přirozené podoby. Bohužel se někde stala chyba a ona zůstala viset za svou kápi ve větvích. „Zatraceně, tohle musím ještě vyladit," zaklela pro sebe. Uvolnila se a pevně stála v koruně. Našla lůžko, které jí strom v rámci svých možností připravil. Byla za něj velice vděčná, dva dny neustálého letu ji vyčerpaly k smrti. Svalila se na lůžko z listí, do kterého zapadla jako do nejměkčí bavlny, hostitel ji navíc dalšími listy přikryl.

Po načerpání sil musela letět dál. Jako každý druid měla se starat o svůj hvozd. Ten její byl vzdálen už pouze den nebo dva cesty a bylo její povinností jej poznat, než bude podnikat cokoli jiného. Časně zrána pomalu otevřela oči. Na schopnostech, jimiž byla jako druidka obdařena, tohle milovala snad nejvíc: příroda ji každé ráno vítala, čerstvý vánek hladil po tváři. Lůžko, které větve na její prosbu spletly a vystlaly listím, nabízelo víc pohodlí než kdejaká postel. Posadila se, aby se rozhlédla a protřela si oči, pomalu se podívala pod sebe na bující vegetaci, krásně kvetoucí květiny a slunce, jež právě vystoupilo na letní oblohu. Dnes bude opravdu krásný den.

Začala se znovu proměňovat, zmenšovala se, měnily se jí končetiny, obličej se jí smrštil a ústa s nosem vytvořila zahnutý zobák. Zbytek těla pokrylo tmavě fialové peří s občasnými tmavě zelenými pírky. Zamávala křídly a vzlétla do vzduchu; ihned znovu vycítila volání svého hvozdu, který na ni již čekal.

Zamířila tím směrem a přemýšlela nad svým jménem. Starého jména se vzdala, když se jako malá dala do učení, nové měla dostat až s novým hvozdem. Byl to jakýsi symbol, že druid existuje jen se svým hvozdem. Své staré jméno již dávno zapomněla, nikdo ho více než patnáct let nevyslovil. Co se týkalo vzdálenosti jejího cíle, mýlila se, ucítila jeho hřejivou přítomnost již velmi blízko. Jakmile spatřila hustý les hraničící s rozlehlou plání, nad níž letěla, poznala, že je u cíle.

Těsně před hranicí stromů zastavila a slétla k zemi. Chvilku jen stála a dívala se do lesa, který se před ní sám otevíral a zval ji dál. Zhluboka se nadechla a vešla. Stromy jako by ji vítaly, ptáci ve stromech radostně zpívali a květy rostlin se točily jejím směrem. Danira. Slyšela v hlavě své jméno.

„Danira..." zašeptala si pro sebe. Jméno se jí zamlouvalo, nyní ale musela poznat hvozd, mluvit s ním, meditovat v něm, stát se jeho součástí. Došla na malý palouček, jen několik sáhů dlouhý a široký. Rostla na něm zelená tráva a kousek od okraje protékal zurčící potůček vlévající se do malého jezírka, jež mělo polovinu na paloučku a polovinu mezi stromy. Na konci části skryté mezi kmeny stromů se tyčil do výše očí plochý kámen se špičkou připomínající zaoblený trojúhelník.

Usadila se doprostřed paloučku a začala s meditací, která ji měla sblížit se zdejší přírodou. Přestala vnímat sebe a začala své vědomí rozlévat po hvozdu. Cítila každý strom jednotlivě, nory a hnízda zvířat, rozeznala i přítomnost několika vlků a jednoho medvěda. Cítila, že na druhé straně končí les několik desítek sáhů vysokým útesem, pod nímž protékala dravá řeka. Začala s hvozdem mluvit. Sdílela své pocity se stromy a stromy s ní. Měly radost, že je zde znovu druid, který je bude bránit. Ptala se jich, jestli by se zde, na tomto paloučku, mohla usadit. Začala s nimi sdílet vizi svého příbytku, který by byl v korunách. Téměř okamžitě, skoro jako na rozkaz, se větve začaly ohýbat a měnit tvar. Tvarovaly její vizi.

Nakonec mluvila i ke zvířatům, všem sdělila, kdo je, všichni její přítomnost uvítali. Danira otevřela oči, aby si prohlédla, co pro ni hvozd vytvořil. Viděla přesný odraz své představy – malý příbytek rozložený kolem statného dubu s tlustým kmenem. Střecha byla z kůry, zdi z větví natlačených na sebe, celý příbytek lemoval malý balkon. Navíc ještě byly kolem paloučku v korunách spletené malé chodníčky, našel by je snad jenom lesní elf nebo jiný druid. To jí umožňovalo pohybovat se po území naprosto nepozorovaně.

Byl čas začít se učit. Danira vymýšlela nová kouzla, zaklínadla na obranu svou i svého hvozdu, případně na zásah proti narušiteli. Pracovala i na svém propojení s přírodou a se zemí, když byla její součástí, snáze se jí zemi poroučelo. Chodila po lese a starala se, aby všude jen vzkvétal.

Sklonila se a přičichla k růžovobílému květu, který krásně voněl. Zvedla od něj hlavu a otočila se. Vzápětí strnula, protože stála tváří v tvář velkému bílému vlkovi. Cenil zuby a upřeně ji pozoroval. Pokusila se s ním navázat kontakt, setkala se však jen se silnou bariérou, kterou její mysl nemohla projít. Bylo jí jasné, o co tvorovi jde. Nelíbilo se mu, že tu byla, cítil se ohrožen.

Ustoupila o krok dozadu a začala přivolávat z astrální sféry svou hůl. V ruce se jí zjevil dlouhý kus dřeva. Na konci se členil do pěti částí, které vypadaly jako větve, jež se o kousek výš zase splétaly a vytvářely tak kulovitou dutinu, v jejímž středu slabě zářil zelený krystal. Zvíře zavrčelo a chňaplo po ní – spíš výhružně než doopravdy. Lehce jeho útoku uhnula, začali kolem sebe kroužit.

Byla překvapena, jak rychle dokázal vlk překonat vzdálenost a zakousnout se jí do hole, kterou si na poslední chvíli stačila chránit obličej. Cítila na tváři jeho páchnoucí dech. Zatlačila na svou zbraň, čímž soupeře přinutila udělat krok dozadu a vykroutila se ze sevření jeho čelistí. Starými zaklínadly přiměla kameny vznést se do vzduchu a vyletět proti šelmě. Několik jich tvrdě zasáhlo cíl a přimělo útočníka, aby se stáhl.