Ranyt: Proměna

Část LXVIII.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

13

Vytvořit obraz elfa nebylo kupodivu vůbec těžké. Naštěstí zanechal hodně svědků svého řádění. Dokonce si prý v jedné vesnici hrál na jakéhosi proroka. Královi poslové doručili zprávu o pátrání do všech měst. Pokud se nacházel někde v Arfarii, už se nemohl nikde schovat.

Spojené vojsko si vedlo velice dobře. Město Ept už bylo pod jeho nadvládou. Neměl ale stále dost, pokračoval dál do vnitrozemí. Potřeboval dobýt hlavní město. Poté mohl postup o něco zpomalit, jelikož už Ulan nebude mít žádnou šanci se bránit a Taler tak získá důležitý čas na přemístění svých sil až k hranicím Ga'Bairu, o ten mu šlo nejvíce. Zatím ale nemohl usnout na vavřínech, i když se mu dařilo, jak nejlépe mohlo.

I on sám se musí vypravit do bitvy. Chtěl ji vidět na vlastní oči, navíc tím podpoří své muže. Vlastně se může vypravit okamžitě. Narychlo svolal své služebnictvo a všem vydal potřebné příkazy. Sám se šel převléci do cestovního. V duchu přemítal, jaké lidi si vezme s sebou jako doprovod. Jistě bude muset jet generál Onyx, možná Torim. Podsaditý trpaslík ale nebyl válečník, spíše pohodlný pokojový typ. Jako další ho napadla Wiana, ani ne proto, že by ji snad měl rád, spíše by jí tím znepříjemnil život.

Během několika dalších hodin bylo vše připraveno. Nasedl do kočáru po boku svého váženého generála. Vysoká elfka je oba pozorovala zpovzdálí opovržlivým pohledem. I ona neochotně nasedla do vozu taženého koňmi. Bohužel nemohl říct ani svému spolujezdci, jak moc ho její naštvaný pohled těší.

Pohodlně se usadil a připravil se na několikadenní cestu až za hranice svého království. Tato výprava byla bohužel nutná, vlastně to bral jako svou povinnost. Když už pro něj jeho muži umírali, nesmí jejich morálku nechat klesnout, proto se sám bude alespoň na několik dní bít po jejich boku.

Celá kolona se opět dala do pohybu. Několik desítek kočárů i jezdci na koních se vydali na cestu. Brzy vyjeli z Kreasu na otevřené prostranství. Cesta ubíhala rychle, kolem se jen míhaly lesy, louky a pohoří. Král se usadil pohodlněji, dlaní si podepřel bradu a díval se z okna na měnící se scenérii.

Když dojeli na místo určení, ocenil po několika prosezených dnech možnost se opět projít. Spolu se svými taktiky a Onyxem vystoupali až na pahorek. Prohlíželi si bojové pole, na němž se měla za několik hodin odehrát bitva. Den se již pomalu chýlí ke konci; na louce rozprostírající se před nimi vypukne dalšího rána boj dvou armád. Vítěz byl už ale předem známý, takže si v ten den mohl bez obav obléci válečnou výstroj a pustit se do víru boje.

Toho dne bylo již od rána nebe zbarvené do ruda. Taler si ve stanu nechal od služky pomoct při navlékání brnění. Zavazoval si šněrování na kovových rukavicích vystlaných kůží. Škvírou v plachtě sledoval krvavou oblohu. Jakési neblahé tušení mu způsobovalo mrazení v zádech. Konečně měl na sobě veškeré pláty kovové zbroje. Chopil se nádherného širokého meče a vyšel ven. Onyx s Wianou a s jeho koněm již čekali. Generál měl na sobě černou lesklou zbroj se stříbrnými pruhy na všech zlomech a rozích. Na brnění bylo jasně poznat, že již mnohokrát svého majitele zachránilo.

Mohutný generál svíral v rukou dvoubřitou sekeru. Musela vážit mnohem víc než králův zdobený meč, protože byla i mimořádně veliká. Vysoká elfka si oblékla jen lehké kožené brnění, překryla ho ale pláštěm zelené barvy s hlubokou kapucí. Přes rameno jí visel krásně vyřezávaný dřevěný luk, vypadal, že je na ni možná příliš dlouhý, nikdo však nemohl pochybovat o její schopnosti dobře zacházet právě s touto zbraní. U pasu se jí houpala elegantní dlouhá elfská čepel, skrytá v pochvě.