Ranyt: Proměna

Část LXXXI.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

To už se ale nepřítel ohnal dlouhou zbraní. Ranyt ji ale v klidu dokázal zastavit svou vlastní čepelí. Dívka se do boje zatím nepřidávala. Vyčkávala, co udělají společníci šupinatého válečníka. Jejím úkolem bylo v případě potřeby je zastavit, nebo alespoň na dostatečně dlouhou chvíli zdržet.

Od čepelí odlétaly jiskry, jak kov silně tloukl o kov. Halapartna nepřestávala hledat volná místa v Ranytově obraně. Zatím odolával, ale nedostával prostor k obstojnému protiútoku. Dlouhé ostří na dřevěné násadě konečně našlo volné místo. Lačně se zakouslo do chlapcova stehna. Ten s otevřenými ústy klesl na jedno koleno, jelikož poraněná končetina jej už nebyla schopná unést. Démon se napřahoval k poslednímu úderu se zubatým úsměvem na tváři, rána ale nedopadla. Zachránila ho Danira, seslala kouzlo, které nepřítele odhodilo stranou.

Ranytovi běhaly hlavou pouze myšlenky na jeho slabost. Nebyl bez svého boha nic, a aniž si to uvědomil, požádal jej o další propůjčení síly. Mezitím se jej druidka pokoušela zvednout ze země a vysadit jej na hřbet pantera. Jenže Ranyt to nedokázal. Stále se nemohl postavit. Až když v žilách ucítil první náznaky temné energie, dokázal sebrat dost síly, aby se dostal do sedla. První dobré znamení.

Pokoušeli se co nejrychleji ujet pryč, do cesty se jim ale postavilo několik válečníků. Bez váhání proskočil na své šelmě mezi nimi a mečem ťal pod sebe. Jediným úderem řízeným nadpozemskou mocí zasekl zbraň jednomu z démonů do hlavy a téměř ji rozpoltil. Vytvořil tak na několik okamžiků cestu pro svou společnici, jejíž kůň ihned využil příležitosti. Zdálo se, že jim utečou. Nebyli od nich zatím dál než několik sáhů. Démoni je však neměli šanci pěšky chytit.

Se škodolibým úsměvem ještě chvíli sledoval vůdce démonů, pak se otočil na cestu před nimi. „Ranyte!" zaslechl dívčin zoufalý výkřik. Než stačil zareagovat, ucítil v zádech ostrou bolest. Dostal přímý zásah ohnivou koulí. Jen díky nadlidské moci, kterou v sobě měl, nezemřel a ještě se udržel při vědomí. Stále hnal Sairena dále, jelikož věděl, že velmi brzy omdlí a nechtěl zkolabovat před nepřáteli, kteří mu usilovali o život. V hlavě i po celém těle již cítil zvláštní tlak a brnění. S vypětím všech sil se dostal z jejich dosahu. V tu chvíli už pro něj měl svět zvláštní rozměry a vše jako by se protahovalo do nekonečna. Čas mu ubíhal neskutečně pomalu.

Konečně si snad mohli dovolit zastavit. Ihned nato se mladík skácel ze hřbetu zvířete na tvrdou zem. Danira tak spatřila vidět obrovskou ránu na jeho zádech. Něco tak děsivého nikdy neviděla. Okraje zranění velkého více než dvě stopy byly spálené na uhel a maso připomínalo barvou pečeni. Tato část jeho těla byla zcela jistě naprosto mrtvá, neodvažovala se na ni však sáhnout. Pokoušela se vymyslet co teď, nebyla si jistá, zda její schopnosti, neodmyslitelně spjaté s přírodou, budou fungovat i zde, kde žádná příroda není.

Jejich putování Severními pláněmi bylo nyní u konce, ale závěr cesty stále v nedohlednu. Se skupinou paladinů nyní seděli na koních v jedné řadě a všichni pozorovali objekt před sebou. Vál silný vítr, jenž s sebou nesl husté sněžení. I přes bílé peklo všude okolo však do dáli zářilo jasné světlo Stěny. Cynarovi přišlo, jako by se vlnilo. Seskočil ze hřbetu oře a přistoupil k bariéře. Sundal si rukavici a obezřetně sáhl na zeď prstem. Byla téměř nehmotná.

Stáhl svou ruku zpět a otočil se k mužům. „Kdo nechce jít, nebo ví, že bude časem dělat potíže, ať odjede hned, byl by jen přítěží. „Tvrdá slova ale rytíře nemohla odradit od loajality k pánovi. Ani kdyby to bylo jejich nejvroucnější přání, nedovolili by si nyní se otočit a jet domů.