Ranyt: Proměna

Část LXII.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

12

Příštího večera skutečně dosáhli cíle. Jedno z největších měst v zemi stálo na zelené louce jako dominanta krajiny. Bránou mohli volně projíždět obchodníci v zástupech. Nejdřív potřebovali sehnat náležité ubytování. Z dlouhé cesty byli rozlámaní a vyčerpaní víc než dost. Vzali proto zavděk první příležitostí, která jim nabídla střechu nad hlavou.

Hostinec nebyl nijak velký, spíše naopak. Dost možná byli jeho jedinými hosty, o to více se museli snažit na spropitném. Vzhledem k nepříliš vábně vypadajícímu zevnějšku byl vnitřek až překvapivě čistý a udržovaný. Jejich pokoj byl velký akorát tak na dvě postele vedle sebe, to je ale v tuto chvíli nezajímalo. Ranyt i Danira, spokojeni, že konečně zase stráví noc v měkkém lůžku, padli do nich a o nic dalšího se nestarali.

Měli jasně stanovený cíl a nehodlali se zde zdržet ani o chvíli déle. Proto čekali před knihovnou již před otevřením. Vešli jako jedni z prvních. Kolem nich kráčeli samí učenci, studenti z dobrých rodin nebo mistři nějakého oboru. Snad nikdo tu nebyl ze stejně prostých poměrů jako oni. I samotné vybavení doslova vyzařovalo bohatství lidí, kteří tuto instituci navštěvovali. Každý zdejší student totiž měl bohaté rodiče a šikovní učenci si dokázali najít sponzora.

Elf se tu necítil vůbec dobře. Jednoduše sem nepatřil a také mu to bylo dáváno zřetelně najevo. Zřejmě nebyl dost učený nebo bohatý. Už když se ptal na přibližnou polohu místa, kde by měl hledat tajemný pojem, knihovník se na něj díval s náležitým opovržením. Nakonec mu neochotně ukázal směr. Ani on si však nebyl jistý, zda zvláštně vypadající dvojici poradil správně, jelikož slovo, o které se zajímala, nikdy neslyšel. Po několika hodinách konečně našli kýžený pojem. Nacházel se pouze ve starých mapách.

Podle nich byl Asgtrinin kdysi jedním z velkých měst. Bylo však po Válce bohů zapečetěno za Stěnou. Ranyt nemohl uvěřit vlastním očím. Vrah jeho rodičů vyloženě chtěl, aby překročil hranici svého světa a aby se vydal za ni. Nevěděl, co má dělat. Ukázal název i se stručným popisem a umístěním na mapě druidce. Chvíli se na listiny bez jediného slova dívala. Ani nemrkala očima, jen se dívala do papírů.

„To nejde, Ranyte," zašeptala, aby nerušila klid v knihovně. I on pochyboval o svých šancích na přežití na druhé straně. Vydržel by nanejvýš pár minut, jelikož tam nebylo nic dobrého. Samé zlo, jen zlo ve své čisté a nefalšované podobě. Pokud ale nebude schopen podstoupit tuto zkoušku, již nikdy se na sebe nepodívá do zrcadla a nebude si sám sebe vážit. Navíc mu jeho bůh jistě pomůže vrátit se zpět. Možná že to není až tak beznadějné.

Legendy říkaly, že magickou zábranou se odsud dalo projít na druhou, Stěnou zapečetěnou polovinu, zpět už však ne. Ale pokusila se o to někdy božská bytost? Vždyť jeho nezvaný společník byl všemocný. To „vše" hrálo v jeho rozhodování velikou roli. S kamenným výrazem se otočil na dívku. Ta se obávala nejhoršího a její obavy se vyplnily.

Pokoušel se ji přesvědčit o nutnosti překročení hranice jejich světa. Popsal jí i svou tajnou zbraň a plán na přechod zpět na tuto polovinu. Ale nedala se zviklat, dál odmítala. Prý je bůh v něm, musel být šílený! Když už se zdálo, že by mohla svolit, popadl ji amok. Vyřítila se ven z budovy. Rychle utíkal za ní, jen aby jej venku seřvala jako malého chlapce. Vyčítala mu nezodpovědnost a riskantní chování. Nebylo to poprvé, co vyvedl něco, co nemuselo dopadnout nejlépe. Jeho šílený nápad však již přesáhl veškeré meze racionálního myšlení. Něco podobného mohlo napadnout jen šílence.