Ranyt: Proměna

Část XXXVI.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Ranyt se cítil vůči nedávnému hostiteli opravdu provinile. Nemusel se ani ptát, aby mu bylo jasné, že Danira má úplně stejné pocity jako on. Putovali beze slova po monotónní planině. K jeho náladě snad přispěla i včerejší noc s alkoholem, ale dnes měl vážně výčitky svědomí za všecky své špatné skutky, které kdy napáchal. Smutné ticho mezi oběma cestujícími se přerušilo až večer, když vybírali vhodné místo k táboření.

Skalní výklenek několik sáhů vysoko nad zemí jim mohl skýtat docela dobré útočiště. Stačilo se k němu jen dostat. Dřevo získané z okolních porostů pak vytahovali uvázané na laně. Zjistili, že kromě viditelné části má skalní prohlubeň po levé straně i kus prostoru, který je chráněn před větrem. Oba dva se do něj vešli.

Toho večera rozdělali pouze malý táborový oheň, na kterém si připravili skromnou večeři. Bohužel zde nebyly žádné pastviny, kam by mohli hnědáka vypustit. Museli mu pomoci najít potravu hluboko pod bílou přikrývkou. Dokonce ani panter se z lovu nevracel pokaždé s úlovkem, často přišel s prázdnou.

Elfovi se vyhýbal spánek. Několik hodin nebyl schopen zahmouřit oka. Vyšel se tedy trochu odreagovat na skalní římsu patřící k jejich nočnímu útočišti. Pozoroval páru, jež mu šla od úst. Sníh byl ve tmě šedivý, stále se však leskl. Na obloze svítily tisíce hvězd a pohoří se na horizontu táhla snad do nekonečna. Téměř jako snová krajina, myslel si. Až teď mu došlo, jak daleko vlastně je. Ocitl se uprostřed země nikoho, kde žádný člověk z jeho rodného města nikdy nebyl. Nyní se již domů vrátit nemohl, na to bylo příliš pozdě, snad i příliš brzy. Možná se už ani nechtěl vrátit.

Ohlédl se na spící dívku. Ačkoli spala, nevypadala vůbec uvolněně, ba naopak. Opět si uvědomil, že ani netuší, proč s ním cestuje. Jeho pozornost však nyní upoutala úplně jiná věc. Znovu pocítil onu chladnou přítomnost Někoho. Chtěl se proti ní nějak obrnit, veškerý odpor byl ale marný. Přesně při takových pocitech si myslel, že by měl všechno vzdát a jet domů, jako by se nikdy nic nestalo. Překonal svá nutkání a postavil se k nepříjemnostem čelem.

Dlouho ses neozval, promluvil v duchu.

Neříkej, že jsem ti chyběl, elfe... odpověděl mu nově příchozí.

To ani ne, spíš bych potřeboval další informace, nevím ani, jestli jedu správným směrem.

Pokračuješ dobře, neboj. Co se stalo, že s sebou pořád taháš to děvče?

Já ani nevím, prostě se mnou je, nevadí mi tu.

To ani nepředpokládám, že by ti začala vadit. Každopádně od tebe něco potřebuji.

Možná ti za nějakou odměnu vyhovím, snažil se Ranyt vyjednávat.

Ty nejsi v situaci, kdy by sis mohl stanovovat podmínky.

Úlisnost a způsob, jakým to bůh pronesl, elfa znovu vrátily do reality. Rozhořčilo ho to. On se mi v podstatě vysmívá v mé vlastní mysli a chce rozhodovat o mém počínání...!

Potřebuji, pokračoval bůh, abys získal určitý... Talisman.

K čemu talisman? ptal se překvapený bojovník.

Po tom ti nic není, i když mi ho sám přineseš. Nachází se v podzemí, pojedete zítra ještě několik hodin, než narazíš na velký balvan ležící uprostřed pustiny. Ten kulatý kámen odvalíš a pod ním najdeš vchod do skrýše.

Ranyt bohužel velmi dobře věděl, s kým má tu čest, a že tedy nemá smysl nic namítat. Nezbylo mu než souhlasit. Měl však ještě jednu otázku.

Dobře, ale odpovíš mi na mou otázku.

Budu se snažit. Znovu se mi vysmívá, říkal si trpce.

Co se to se mnou děje vždycky potom, co mi půjčíš svou sílu? Nikdy jsem takové pocity neměl.

Ach, ano, všechno má svou daň, malý elfe, později to pochopíš. Jen jednu věc ti teď řeknu: někdy jsou následky opravdu výrazné a nemusí být na první pohled vidět.

S těmito slovy přítomnost jeho manipulátora zmizela, zůstal jen klasický pocit svírání okolo srdce. Ranytovi už teď přišlo úplně všechno zbytečné. Zároveň ho to ale utvrzovalo v tom, že mu ani nezbývá nic jiného, než dosáhnout svého cíle. S povzdechem se postavil na nohy. Naposledy si prohlédl krajinu okolo sebe. Divoká a přesto překrásná. Nebyl si jistý, ale měl pocit, že se mu tu líbí víc než v přelidněných městech. Odebral se do zadní části výklenku, kde se zachumlal do přikrývek. Během několika okamžiků spal tvrdým spánkem.

Další ráno nebylo jiné než ostatní. V tomto kraji se čas pohyboval cyklicky a z tohoto kruhu nebylo jiného úniku než z něj nadobro odejít.

Po rychlé snídani již seděli v sedlech věrných zvířat. Pokračovali podle uvedených instrukcí. Měli putovat ještě několik hodin. Ale jak tady měl zjistit, že uplynula hodina? Pomalu se nořil stále hlouběji do myšlenek, čas mu tak ubíhal rychleji. Jediný způsob, jak se zabavit aspoň trochu příjemněji, bylo povídat si s Danirou. Bylo očividné, že je to jediná věc, která oba drží při zdravém rozumu, proto trávili hovorem pokud možno co nejvíce času.

Netrvalo dlouho a objevilo se před nimi znamení, o kterém včera v noci mluvil jeho společník: dokonale kulatý kámen zabořený kousek do země vévodil jinak rovné a bílé ploše prostírající se všude kolem. „Na tomto místě musíme něco získat," řekl rychle druidce, aby ani neměla šanci se na cokoli zeptat. Dojel až k balvanu. Zatlačil na něj. Musel použít veškerou svou sílu, aby se kámen odvalil. Pohled pod něj byl ovšem zarážející.

Objevil se vchod do jakési chodby. Dolů vedlo široké točité schodiště, cesta se poté stáčela neznámo kam.

„Co to je?" zeptala se překvapená dívka.

„To vážně nevím," odpověděl již napůl ponořený v zemi. Sairena chtěl původně vzít s sebou, nechtěl ho nechávat na mrazu, poté ale změnil názor a vypustil ho na lov, z minulého se přeci jen vrátil s prázdnou. I Danira nechala svého koně, aby si zpod ledové pokrývky vyhrabal poslední zbytky potravy.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz