Koukal jsem ven z okna. Cesta se za ním mihala a kapky deště jemně bubnovaly do skla, poté stekly dolů, až nakonec úplně zmizely. Bylo ticho. Až moc velké ticho.
Normálně bych se o tyhle věci nezajímal, ale nemůžu si pomoct. Poslední měsíc jsem neskutečně zmatený a zkoumám očima každičký detail, snad jakoby mi to mohlo pomoct pochopit vše, na co nyní nedokážu ani pomyslet, natož chápat to.
Pootočil jsem hlavu doprava na Chena. Měl v uších sluchátka a usmíval se do mobilu. Aspoň někdo se má fajn. Nad tím jsem se musel lehce pousmát.
Když jsem se chtěl vrátit zpátky k pozorování zašedlé krajiny za oknem, koutkem oka jsem v předu zahlédl Suha, jak se na mě upřeně dívá. Řekl bych, že je pořád naštvaný tak, jako tomu bylo dnes ráno.
Doslova mě propaloval pohledem.
"Ehm, co je?" zeptal jsem se po několika minutách. Když už to vypadalo, že něco poví, s nezájem se otočil zpátky dopředu a už mi nevěnoval žádnou pozornost.
Chen to pozoroval. Ani jsem nestačil zaregistrovat, kdy si sundal sluchátka. On ví o všem. Ještě aby taky ne, když jsem se mu jako jedinému se vším dokázal svěřit. Dokonce ví i to, co já ne. A to mě občas hrozně štvalo.
V tom mi přišla zpráva na LINE.
kjd: Být tebou, nezahrávám si s ohněm.
Chen. Došlo mi, že kdyby takhle mluvil před Suhem, asi by ho vysadil a on by pak musel šlapat pěšky v tom dešti. Což určitě nechtěl a proto zvolil taktiku mu velice podobnou, s názvem 'jsme počítačová generace a musíme toho využít'.
lh: Je mi ho líto.
Téměř okamžitě se mu dostalo mé odpovědi. Opravdu je mi ho líto. Nemůžu mu jen tak říct o všem, co se nyní děje v mé hlavě a doufat, že pochopí důvod mého jednání dneska ráno. Navíc, nejspíš bych mu ublížil ještě víc. A to doopravdy nechci.
kjd: Víš co je paradox? Že zrovna ty lituješ ostatní, zatímco ostatní litují tebe.
Podíval jsem se na Chena, že to myslím vážně. Jenom protočil oči a začal ťukat do mobilu.
kjd: Co s tebou... Vážně to nevidíš? Po tom všem?
lh: Ne.
Odepsal jsem stručně. Neměl jsem náladu. Za poslední měsíc se toho odehrálo hodně, bylo toho na mě zkrátka moc. Nemluvě jen o tom psychickém zhroucení, které má nejspíš Chen momentálně na mysli. On byl ten, co mi při něm pomohl.
Znáte ten pocit, když pro Vás někdo znamená více než cokoli na světě, když se na někoho můžete kdykoliv a s čímkoliv obrátit, když už jen jeho přítomnost Vám dokáže neskutečně zvednout náladu a přitom to vypadá, že Vy pro něj znamenáte jen o něco málo víc, než náhodný kolemjdoucí?
Když se Vám tahle myšlenka po čase zaryje velmi hluboko do srdce, zanechá pořádnou ránu. A v tom horším případě si uvědomíte, že její příčina je zároveň to jediné, co tu ránu dokáže zacelit.
V mém případě je to právě Minseok.
A proto si často připadám zahnán do kouta. Kdybych sebevíc chtěl tu ránu zacelit, riskoval bych nejedno přátelství. Navíc, když už to někdy vypadá, že se ten šrám pomalounku začíná hojit sám, mé vlastní myšlenky, natolik ovlivněné pesimismem nedokážou přijmout to, čemu nikdy nevěřily. Ani se jim nedivím. On nemá proč opětovat mé city.
Proto nevidím důvod o čemkoli mu říkat, stejně tak jako Suhovi a ostaním. Je lepší je nechat je trápit se pouhou nevědomostí, než nechat je trápit se dvakrát tolik tím, co se nesmí za žádnou cenu dozvědět. Ani Minseok, ačkoliv vím, že on jediný by mi dokázal pomoct ujasnit si myšlenky a klidně spát.
Jsem to právě já, komu spánek a pořádek v hlavě chybí momentálně nejvíc. Jsem to já, kdo se bezhlavě zamiloval do nejlepšího kamaráda.
