Probudil jsem se celkem brzo na to, že jsem usnul tak pozdě. Půl osmé. Fajn.
Pak mi včerejšek probleskl hlavou. Okamžitě jsem se rozhlédl o něco pozorněji okolo sebe. Xiumin nikde. Jeho polštář nikde. Jeho postel tady taky nebyla.
Špatný pokoj.
Takže jsem u něj včera neusnul? Promnul jsem si oči a posadil se na okraj postele. Fakt to byl jenom sen?
Dveře mého pokoje nečekaně zavrzaly v pantech a dovnitř vešla osoba. "Dobré ráno, jsi vzhůru celkem brzo..." usmál se na mě Chen a pokračoval ve své chůzi ke skříni, načež z ní vytáhnul červenou mikinu a oblékl si ji.
"Hm." protáhnul jsem se. Stejně mi to přišlo divný. "Chene?"
"No?" přesunul svůj pohled na mě.
"Já... eh, zdálo se mi, že jsem usnul u Mina..." poškrábal jsem se na zátylku a on se začal hlasitě smát.
V tu chvíli mi bylo jasné, že se tak stalo. "Takže jsem tam usnul..."
"No a dál?" pořád se smál.
"Jak jsem se dostal sem?" zvědavým tónem jsem ze sebe konečně dostal to, co jsem chtěl.
"I přes protesty Minseoka, aby tě tam nechal v klidu se vyspat si Lay trval na tom, že v jiné než ve své posteli spát opravdu nebude a než se tam ti dva stihli pohádat, raději jsem tě přenesl sem." snažil se mluvit skrze smích. "Měl ses vidět, byl jsi tuhej jak mrtvola."
"Eh, děkuji?" natáhl jsem si přes hlavu zpátky mikinu i já. Smutné na tom bylo, že to nebylo v zájmu zahřát se, ovšem zakrýt. Cítil jsem, jak se ve mně, jako každé ráno, začínají hromadit všechny včerejší pocity a hlava mi začíná pomalu těžknout. Úplně jsem na to zapomněl. Chytnul jsem se za vlasy a nyní to vypadalo, jako bych si je chtěl všechny do jednoho vytrhat.
"V poho?" mé náhlé změny nálady si všimnul i Chen. Nedokázal jsem mu zalhat. Tohle bylo něco jiného. O mých náhlých a podotýkám, brutálních změnách nálad věděl a nebylo proč to skrývat, když mi při nich už od začátku pomáhal. Za poslední dva měsíce se to dokonce tak zhoršilo, že stačilo několik minut a já se ocitl na úplném dně nebo naopak v nejvyšším nebi.
"Nevím." zamumlal jsem. Opravdu jsem nevěděl. Mohlo mě to za chvilku přejít, ale mohlo by to klidně pokračovat další dny. "Přijď za námi se najíst." věděl, že nemá cenu mě přesvědčovat a bratrsky mě poplácal po zádech. Usmál jsem se na něj, zatímco jsem dál seděl na posteli a přemýšlel. Dveře za ním klaply.
Vstal jsem, ale místo do jídelny jsem si to zamířil do koupelny. Hlava se mi motala dost a já potřeboval tu vytouženou sprchu. Jak já se na ni těšil. Zamkl jsem se a vlezl si do sprchového koutu. Nechal jsem horké kapky vody dopadat na mé tělo. Tohle mě vždycky z nějakého zvláštního důvodu dokázalo pořádně po ránu probrat.
Po deseti minutách jsem vylezl a opřel se rukama o umyvadlo. Dlaní jsem přejel po zamlženém zrcadle a následně po mém zápěstí. Tenhle pohled, jak na ruce tak na zrcadlo mě pokaždé odrovnal. A ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem vidět jedinou věc pozitivně. Myslel jsem si, že až ze mně bude hvězda, budu si konečně připadat dost dobrý, ovšem, od debutu je to ještě horší. Hnusil jsem se sám sobě.
Všimnul jsem si malých nůžek vedle ručníků. A nápad se zrodil. Špatný nápad, tak jako vždy.... nebo?
Možná že bych...?
"Lu?"
Trhnul jsem sebou, ale neodpovídal. Obléknul jsem se a v mžiku opustil koupelnu. Měl bych být Chenovi vděčný i za tohle?
