"Musíš tam dát G dur." přerušil sérii špatně zahraných akordů něčí hlas.
Můj soustředěný pohled nahradil pohled nechápavý a mé oči těkaly s osoby na mé prsty a zpátky. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem G dur zapomněl nebo tím, že jsem byl z jeho přítomnosti tak rozrušený, že jsem si na něj nemohl vzpomenout. Místností se nějakou dobu rozléhalo jen trapné ticho.
"Takhle." ucítil jsem, jak se vedle mě postel prohnula. A jeho vůni taktéž, jelikož se ocitl možná až moc blízko. Místo toho, aby si kytaru vzal a ukázal mi to, jeho ruce zničehonic spočinuly na těch mých.
A já ho nechal, aby je vedl. I když jsem se na to nesoustředil ani trochu. Jeho teplé dlaně na těch mých byly pro mě až moc nepředstavitelná věc a já se snažil ji co nejrychleji zpracovat. Mé myšlenky nakonec přerušil až čistě zahraný akord.
"Co to je?" zeptal se Minseok, ovšem jeho ruce zůstaly ve stejné pozici. "Huh?" otočil jsem hlavu směrem k němu. Opravdu byl až moc blízko.
"Tamto." jeho pohled nasměřoval na naše ruce a svou dlaň přesunul na mé zápěstí. Ten rukáv, kterého se dotknul byl vytažený až moc vysoko na to, aby mohl zakrýt vše. Ztuhnul jsem a vymanil svou ruku z té jeho, přičemž jsem se snažil zamaskovat vše, co jsem mohl. Myslím, že teď už to bylo k ničemu.
"Nic." odsekl jsem mu potichu s poslední nadějí v hlase.
"Když nic, tak mi to ukaž." jistě prohlásil a znovu mi chytl ruku tak rychle, že jsem ani nestihl nějak zareagovat. Jeho stisk byl tentokrát pevný a já neměl šanci s ní ani pohnout. Došlo mi, že už je pozdě. "Prosím, nic tam není." zašeptal jsem a podíval se mu do očí.
Byly plné strachu a toho jsem se právě obával nejvíce. Nechtěl jsem znovu zažít to, co s Chenem. Už jsem nechtěl svými činy ostatním ubližovat. Obzvlášť ne Xiuminovi.
I když stisk trošku povolil, do očí se mi dívat nepřestal. "Že... že tam není to, co si myslím... Luhane že ne?"
Bohužel věděl moc dobře, že se nemýlí a že jsem na tuhle otázku odpovědět nedokázal. Nechtěl jsem na ni odpovídat. Mlčel jsem a v cítil, jak se mi do očí derou slzy, které jsem se snažil zahnat mrkáním. V tu chvílí, jakoby zhasla i jeho poslední naděje a můj rukáv se ocitl výš. Ne o moc, ale přeci.
Myslím, že se bál vytáhnout ho ještě víc. A já se bál jeho reakce. Tlukot mého srdce proto několikanásobně zrychlil a stejně tak i můj dech, který jsem ovšem kontrolovat dokázal.
Jeho pohled setrval na mém předloktí několik desítek sekund. Jakoby nedokázal uvěřit tomu, co právě viděl, kdežto pro mě to bylo vcelku běžné. A teď... teď jsem se za to nenáviděl ještě víc. Věděl jsem, že jednou se to stejně dozví. Ale netušil jsem, že zrovna takhle. Což jsem samozřejmě nechtěl.
Nikdo z nás nic neřekl. Stáhl můj rukáv zpátky a znovu mi pohlédl do očí. Stejně jako v těch mých, i v jeho se odrážel smutek. Bylo mi opravdu hrozně, bylo mi ho líto, měl jsem na sebe neskutečný vztek a měl chuť se někam už navždy vytratit. Kamkoli, jen abych tenhle pohled už víckrát spatřit nemusel.
Nejspíš proto jsem se snažil schovat do jeho mikiny, když mě zničehonic obejmul. To mlčení poté mě dost týralo. "Nic na to neřekneš?" zamumlal jsem do jeho ramene a vdechoval jeho vůni. Měl jsem takový pocit, že něco takového čekal už když vešel do mého pokoje. Že to věděl a jen doufal, že to není pravda.
"Nemám slova." odtáhl se. "Jen mi slib, že tohle už skončilo."
Na pár sekund jsem svůj pohled sklopil. Kývnul jsem, vlastně ani nevím proč a kdy jsem se k tomu rozhodnul. Možná jsem ho už nechtěl vidět skleslého, zvláště když jsem za to mohl já. A možná jsem znovu chtěl jen to hřejivé objetí, které mi před chvílí nabídnul.
Bezmyšlenkovitě jsem tentokrát objal já jeho a on mi to opětoval, ba i silněji než předtím. Ten pocit nedokážu popsat. Vím jen, že jsem v tu chvíli zapomněl na všechno, skoro i na to, jak se nadechnout.
"Slibuju." byl jsem sám sebou stejně zaskočený, jako předtím, když jsem tohle slovíčko říkal i Chenovi. My o vlku a vlk...
Pokojem se rozeznělo Minovo vyzvánění a my byli nuceni se od sebe odtáhnout. Po několika vteřinách se Xiuminovi najít mobil konečně podařilo a hovor okamžitě přijmul. Chvíli s druhou stranou hovořil a sem tam z jeho úst vyšlo "ano", "jasně", "teď?", "dobře" a nakonec "ahoj".
Ten hlas na druhé straně jsem znal moc dobře a tak mě nepřekvapilo, když z něj po chvilce vypadlo Chenovo jméno. "Děje se něco?" poprvé jsem se pousmál a on mi úsměv oplatil. "Kdybych ti řekl, že bys teď semnou musel někam jít, ale neřekl ti proč, šel bys?"
Zamyslel jsem se nad významem jeho úšklebu, ale na odpověď nemusel dlouho čekat. "Co mi zbývá?"
Postavil jsem se a následoval Xiumina až ke dveřím. Popravdě, často jsem s ostatními někam chodil, aniž bych věděl proč a kam.
Celou cestu mě doprovázely i myšlenky, pročpak má tak naspěch v tuhle dobu a místy ho musel dobíhat. Jeho kroku jsem se nakonec přizpůsobil a synchronizoval s ním ten můj. Až poté mi došlo, že se tahle cesta nijak neliší od té před pár hodinami.
Došli jsme na to stejné místo. Na tu stejnou ulici, ke stejné restauraci. Přestával jsem chápat, o co tady jde. Min mě za ruku vtáhl dovnitř a než jsem se nadál, můj zrak byl opět někým zatemněn. Pustil mě a já sebou trochu cukl. "Pojď pomalu rovně."
Tenhle hlas patřil jiné osobě než té, která mě sem přivedla. "Tao?" přestal jsem chápat úplně všechno. I přestože jsem klukům věřil, začínal jsem se celkem bát.
Teda jen do té doby, než mi opět umožnil rozhlédnout se. Místo jsem poznával i lidi kolem. Překvapily mě až ty plápolající svíčky na dortu, který držel Chen.
"Saengil chukha hamnida,
saengil chukha hamnida..."
Prvních pár slov jsem byl tak překvapený, že jsem se nedokázal ani pohnout, až se mi na tváři nakonec objevil široký úsměv. Přišel jsem blíže a na pokyn ostatních sfoukl plamínky svíček.
"Já, nevím co říct." vypadlo ze mě po chvilce, když všichni netrpělivě čekali na mou reakci. Kris ke mně přišel a obejmul mě kolem ramen na znamení toho, že ani nic říkat nemusím. Byl jsem rád. Hrozně rád. Protože jsem nenacházel slova, které by vyjádřily, jak moc jim za tohle děkuji, jak mě to těší a jak moc překvapený jsem.
"Co vás to napadlo?" usmál jsem se, když jsem se porozhlédl kolem ještě jednou. Na jednom stole bylo plno jídla a pití, na druhém a třetím byly talíře a prázdné misky, na stropě byly pověšené balónky a kromě členů naší čínské podskupiny tu bylo i pár lidí ze společnosti, jako třeba náš choreograf. Kterého jsem mimochodem už pěkně dlouho neviděl.
"To Xiu." poukázal Lay prstem na osobu stojící vedle mě. Zdálo se mi, že Min dokonce zčervenal a než stihl odejít ke stolu, rozpačitě se usmál.
První polovina večera probíhala docela v klidu. Stihli jsme sníst celý dort, dozvěděl jsem se, že náš choreograf byl měsíc v Americe a proto ho zastupoval někdo jiný, nechal si popřát i od všech členů ze Seoulu skrze sociální sítě a párkrát přistihnul Krise, jak při 'Člověče, nezlob se.' podvádí.
Jakmile se na stole objevila i flaška s alkoholem, věděl jsem, že ta druhá polovina večera bude ještě zajímavější.
