Awwr...

2. Školní honička

Ráno mě probudila strašná rána. Vylétla jsem z postele, jak jsem lekla se co se děje. Byla ještě tma a já se pokusila rozsvítit světlo, ale marně vypadly pojistky, nebo je někdo vyhodil. Nad tím jsem si nedělala hlavu a šla se podívat co kde mlátí.

Podle hluku jsou usoudila, že to jde z obýváku, tudíž jsem tam hned zamířila.

Jenomže jsem se tam bála jít sama, né, že bych byla poseroutka, ale zase nejsem superman. Vzala jsem si pánvičku a pomalu vstoupila do obýváku.

Tam jsem našla na zemi ležet mámu s flaškou vodky a nějakým chlapem, byli úplně nazí. Vůbec mě nevnímali, toho jsem využila a šla se podívat dál co to mlátí.

Asi po deseti minutách jsem si řekla, že to nemůže jít z obýváku, protože se to vzdalovalo. Tak jsem šla na chodbu poslouchat, odkud to jde. Dvěře do sklepa byli otevřené. "No to snad ne" řekla jsem si pro sebe. Ve sklepě jsem se vždy bála.

Už jako malá, když mě tam máma zavírala, když jsem údajně 'zlobila'.

Ale i přes svůj strach jsem se tam šla podívat. Neměla jsem ani baterku, ale už se začalo rozednívat, takže jsem viděla aspoň obrysy, kde se co nachází. Na štěstí ten zvuk dělalo jen otevřené okno ve sklepě. Oddchyla jsem si a zavřela ho. To zrovna mohla máma k nám pozvat lupiče, taková pitomost nechat otevřené okno, no, koho by to napadlo.

Když to tak vezmu, tak asi nikdo moc nemyslí, když je opilý. Nikdy jsem nezažila 'být opilá' ,tak jsem to nemohla vědět, ale aspoň jsem to mohla posoudit.

Zamkla jsem pro jistotu do sklepa, kdyby matka měla nějaké výpravy. Klíč jsem si vzala k sobě, aby neměli nějaké nápady. Tak jsem šla k sobě do pokoje a na schodech jsem slyšela, jak mi zvoní budík. No skvělé načasování. Zavřela jsem se v pokoji a šla do koupelny. Udělala si raní hygienu a šla se převléknout.

Dnes jsem si na sebe vzala černé tričko se smajlíkem a nápisem 'Nirvana', černé legíny a obyčejně se namalovala.

Vzala jsem si svačinu a vyběhla na autobusové nádraží. Asi deset minut jsem tam čekala než autobus přijel. Když jsem vlezla do autobusu všechny místa byli zabraná. "No to snad není pravda." řekla jsem docela nahlas a stoupla si k zadnímu vchodu.

Autobusař jel jako magor, takže jsem létala ze strany na stranu a párkrát jsem i spadla a lidi se mi smáli, ale moc jsem to neřešila. Taky bych se sama sobě smála.

Asi po deseti minutách jízdy konečně někdo vystoupil, tak jsem si sedla. No bylo mi to prd platný. Hned další zastávku jsem musela vystoupit. Když jsem vylezla z autobusu, hned jsem uviděla Tomase a pár jeho kumpánů a trádovali si to přímo ke mně.

Dělala jsem jako, že je nevidím a šla jsem ke škole. Jenomže se mně jeden postavil do cesty, a když jsem se otočila tak za mnou stál další. "Pusťte mě." řekla jsem mírně a s klidem. "Za co?" řekl jeden kluk, myslím že se jmenuje Brandon a naklonil se ke mně. Já se naklonila, až jsem málem spadla na toho za mnou. "Ouh, pozor kotě." chytl mě za pas. " Jestli mě nepustíš, ty hajzle, tak zavolám fízly." zařvala jsem na něj.

Jenomže on mě totálně ignoroval. Nakonec jsem rychle jednomu dupla na nohu a roběhla jsem se ke školě. Jistě, že oni kned za mnou. Taková školní honička.

Nevěděla jsem kam se zašít, tak jsem běžela na školní zahradu, kde měla zrovna sousední škola tělocvik. Všichni na mě koukali jako na totálního trotla. Jen jsem se podívala za sebe a viděla jak za mnou pořád běží, běžela jsem mezi ty kluky.

Byli to už vysoko školáci a já jsem středoškolačka, tak jsem si myslela, že se jich naši kluci budou bát. "Ahoj můžu?" řekla jsem a bez odpovědi jsem se schovala za jednoho kluka. Ten se jen smál a vykročil za Tomasem a spol.

"Proč jí honíte?" řekl nechápavým tonem. Kluci se jen podívali na něj, pak na mě, pak zase na něj a utekli. "Ježiši moc děkuju." řekla jsem, objala ho a šla si to ke škole.

Ty kluci mně jen zamávali a já se zase rozhodla, že se na školu dneska vykašlu, no co, dva dny není zase tak moc. Tak jsem šla na autobus. Čekala jsem pár minut a zastavil. Zavezl mě do našeho města. Přišla jsem domů, vzala si sušenku a šla jsem se ještě prospat.