Awwr...

8. Nemocnice

Vidím světlo! Ne. Omyl, to byl jen stín. Moment! Stín?! Kde by se tu vzal stín? Stín se stále zvětšoval a začal nabíjet na intenzitě. A pak jsem uviděla člověka. 

Koukala jsem na něj, ale on spal. Nechtěla jsem mluvit, i kdybych mluvila, můj hlas by si dělal co chtěl. A tak jsem ho jen pozorovala. Koukla jsem se po celé místnosti a tam další spící lidé. A pak mě to začalo docházet. Ten vedle mé postele je Jack, v rohu místnosti je Chad, na zemi ležící Cody a na druhé volné posteli Joseph. Ale Sher tu nikde nebyla. Píchlo mě z toho u srdce.

Jack se bou škubl a probudil se. Začal něco křičet, ale já tomu nerozuměla. Bylo hnusné být vzhůru a stejně nerozumět co po tobě lidé chtějí. 

Do dveří vešel doktor. Něčím mi zasvítil do očí a začal ke mně mluvit. Nerozuměla jsem mu. Zase.

A pak mi to došlo. Mám ruce na uších. Jsem debil.

Dala jsem si je pryč a rázem konečně ty ostré zvuky proudějící přes uši do mého mozku. 

"Jak vám je slečno?" usmál se na mě milý doktor. "Už líp." úsměv jsem mu oplatila a koukala stále kolem.

Kluci už stali na nohou a byli u nohou mé postele. 

"Tak to vypadá jen na rozříznutou nohu s větší ztrátou krve." řekl doktor a usmál se. Kluci na mě koukali jak na smrt. To vypadám tak hrozně?

"Chci domů." zašeptám a koukám na ně.

"Můžeme ji vzít domů?" zeptal se ihned Joseph.

"Jistě, že můžete, ale ne dnes." pronesl doktor a už byl k odchodu. "A to ani, když podepíšu ten papír?" v tu chvíli mi nedošlo jak se jmenuje.

"Tak to potom ano." pronese a kouká na mě.

"Přinesete mi ho, prosím?" zeptám se a koukám na něj.

"Jistě." zamumlá, otočí se ke dveřím a vyjde z nich. Kluci se hned nahrnuli klem mě a motali věty přes sebe.

"Počkat!" zakřičela jsem a oni zmlkli. "Kde je Sher?"

"Sher, když tě uviděla, tak omdlela. Nechali jsme jí doma a všichni jeli s tebou. Je v pořádku, hned nám zavolala jakmile se probudila." usmál se Cody.

"Jak dlouho takto jsem?" položila jsem další otázku.

"Bez mála dvanáct hodin." řekl Chad a naskočila mu husí kůže.

"Jsme tak rádi, že jsi se probudila." řekl Jack a věnoval mi polibek na čelo.

Usmála jsem se a do pokoje vlezl doktor a dal mi podepsat ten cár papíru, který pro něj znamenal jen zlehčenou práci.

Podepsala jsem ji, bez jakéhokoliv čtení, vylezla z postele a rychle se oblékla. Sice tu byli kluci, ale mně to nevadilo. Hlavně chci pryč z tohoto baráku, který zapáchá po dezinfekci.

"No to ne! Počkat!" vykřikl Cody a hned si mě vzal do náruče jako princeznu. Nesl mě až k parkovišti, kluci mu otevřeli dveře od auta a položil mě do nich. 

"Nemám smrtelnou nemoc." podotknu a protočím očima. 

"Ale zase máš rozříznutou nohu." protočil na oplátku očima Chad.

"Jestli chceš jednu po tlamě, tak si koleduj dál." zašeptala jsem směrem k němu a z celého auta se ozval hlasitý smích. 

Zavrčela jsem a radši je vytěsnila ze své reality. Koukala jsem se po polích, loukách a rybnících, které jsme míjeli. Těšila jsem se domů jak blecha..