Aren't we awesome? (Czech)

1.

„Héj! Liz? Posloucháš mě vůbec?“

Leknutím jsem sebou trhla. Ten blázen má neuvěřitelnou schopnost mě vyrušit ze zamyšlení v té nejnevhodnější chvíli, pomyslela jsem si.

„Cože? Promiň, chvilku jsem tě neposlouchala,“ odmlčela jsem se, „ale vážně. Už mě přestaň takhle lekat, když vidíš, že jsem mimo.“

Pousmál se: „Ty jsi mimo nonstop, brouku.“ Rozcuchal mi rukou vlasy a s menší námahou si na deku stoupl. „Jsme tady už dvě hodiny a já ještě nic neviděl,“ protáhl se a zastínil si oči rukou, aby proti slunci lépe viděl. „Proč jsi musela vybrat tak schovaný místo? Kolikrát ti mám vysvětlovat, že postavu máš víc než dobrou a ty plavky ti seknou? Jak pak by ne, vybíral je s tebou ten nejlepší z nejlepších,“ zabušil si na holou hruď a odhalil ten svůj sympatický úsměv, na který by mě už jistě několikrát sbalil, nebýt to můj kamarád a gay. Musím ale podotknout, že Chrisův úsměv není to jediné, čím by mě přitahoval. Má také velmi pěknou postavu. Není ani vychrtlý, ani příliš svalnatý. Další věc, kterou na něm obdivuji je skutečnost, že sotva začne léto - tedy ne to kalendářní, ale to opravdové - Chris je do týdne krásně bronzový. Mně se to nikdy nepovede. „Tak jo, jdu to obkouknout.“

„Jen běž,“ mávla jsem na něj rukou. Za chvilku už si to klusal přímo k volejbalové síti, kolem které se to hemžilo mladšími, staršími a těmi více i méně atraktivními hochy. Pousmála jsem se: Kam jinam by tak šel..

O Chrisově orientaci vím jen já a rodina, avšak příliš to neskrývá. Když jsem se ho ptala, řekl mi prostě: ‚Až se to dozví, tak se to dozví. Já z toho divadlo dělat nebudu,‘ a pokrčil rameny. Jsem si téměř jistá, že by ta skutečnost nepotěšila především dámy v jeho okolí, které se po něm koukají, nebo kolem něj běhají co chvíli. A já jsem věčně za tu divnou holku, která ho má pod nosem a přesto s ním není. Za tu, co nikomu nedovolí ho klofnout. Vlastně si to docela užívám, ty žárlivé pohledy. Většinou proto, že já sama sebe nepovažuji za příliš atraktivní a ony obdivovatelky bývají většinou řazeny mezi jedny z nejžádanějších děvčat na škole. No jak jim asi musí být, když ho vidí se mnou?

 Po asi deseti minutách přemýšlení jsem si lehla na břicho a pokusila se Chrise najít. Potom, co už jsem si začínala myslet, že zamířil do vody, jsem zahlédla něco válejícího se v písku, se záchvatem smíchu. Ano, to bude on, napadlo mě hned. Jeden z kluků se nad ním skláněl a snažil se ho tím pískem zasypat. Usmála jsem se. Už dlouho jsem mu přála nějakého kamaráda, či přítele. Nechtěla jsem, aby měl pocit, že se bez něj neobejdu. Naopak, já doufám, že si někoho najde. Je mi jasné, že na mě pak už bude mít méně času, ale s tím počítám. Občas mě vlastně napadá, jestli spíš já nepřipadám lidem divná, když v sedmnácti nemám kluka. Kromě jednoho velice krátkého vztahu, kterého jsem později litovala, jsem ještě pořádně nikoho neměla. A ani mi to nechybí. Nějak si nedokážu sama sebe představit v situaci, jak řeším závažný problém v nějakém vztahu. To nejsem já. Já jsem ta kamarádka, co všem poradí, ale nikdy nikoho nemá a je proto pořád v pohodě, zatímco ty ostatní jsou jednou za tři až čtyři týdny v slzách a bojí se, zda se s nimi jejich láska nechystá rozejít.

„Ále, nech toho,“ prohodila jsem si sama pro sebe. Už zase jsem se přistihla, jak si prohlížím Chrisovo tělo. Ne, že bych to dělala příliš často, to ne. Jen občas. Například, když jsme šli na pláž, tak jako dnes. A sem moc často nechodíme. Když už se chceme jít někam zchladit, zamíříme k němu do bazénu, ve kterém většinou, po dlouhém postrkování a vyhrožování si navzájem, skončíme oblečení.

Když jsme se my dva v patnácti poznali, málem jsme spolu skončili. Jako pár. Nakonec jsme usoudili, že by nám to stejně nevydrželo, a že bude lepší, když si náš skvělý vztah nebudeme kazit nějakou romantikou. Stali se z nás nejlepší přátelé a já si zakázala k němu cítit něco víc. O rok později si připustil a přiznal se mi, že je na kluky. Nikdy bych to nečekala, ale docela se mi ulevilo. Teď jsem za to vděčná, protože hlavně díky tomu jsme se my dva ještě nerozdělili. Možná, že kdybychom spolu nakonec byli, už dávno bychom se spolu nebavili. A já bych tak přišla o zatím nejvýznamnějšího člověka v mém životě. Svým vlastním způsobem ho miluji. Možná trochu víc, než kamaráda, ale ne natolik, abych k němu cítila nějaké romantičtější city. Navíc vím, že ty by mi on nejspíš nebyl schopen opětovat.

Asi za dvacet minut už jsem viděla, jak běží zpět ke mně. Trochu udýchaný padl vedle mě na deku a protáhl se.

„Tak?“ nadzdvihla jsem jedno obočí a čekala, až se rozpovídá. Nakonec mi povyprávěl o jistém Jeffovi, který má krásné oči a pak taky o partě kluků, kteří nedávno přijeli do kempu, poblíž města. Když byl hotov, začalo už se stmívat a shodli jsme se, že už nám to pro dnešek stačilo.  Sbalili jsme si věci, Chris vzal deku pod paži a šli jsme si zanést věci domů. Bydlíme jen asi pět domů od sebe.

„Tak co dnes v noci provedeme?“ zeptal se s šibalským úsměvem na tváři, když jsme se o chvíli později zase setkali na ulici, lehčí o věci z pláže.

„No, vzhledem k tomu, že naši filmovou zásobu jsme už nejspíš vyčerpali a na pláži jsme byli do teď, opravdu nevím,“ pokrčila jsem rameny.

„Víš co? Dneska bude větší sranda, než nějaký film,“ prohlásil a už mě tahal za ruku a vedl mě nevím kam. Po cestě jsem vyloučila park i několik domů lidí ze školy, se kterými se bavíme a kteří by mohli pořádat nějakou párty. Chris měl namířeno někam, kde jsme ještě nebyli.

Přišli jsme až k velkému domu, ve kterém, jak jsem usoudila, bydlela jedna z bohatších rodin ve městě. Zastavila jsem se: „Sem jako jdeme?“ Otázka byla možná trochu zbytečná, vzhledem k tomu, že se ze zahrady toho domu ozývala hlasitá hudba.

Chris se usmál: „Jo, sem jdeme. Pozval mě sem ten kluk z pláže. Jeff. Prý dneska oslavuje narozeniny a byl by rád, kdybych přišel. Na pláži se stavil jen na chvilku, aby se osvěžil. Celý den údajně chystal dům na večer.“

Nevěřícně jsem se na něj podívala a spustila: „A tos mi jako nemohl říct dřív, než jsme přešli celé město? Docela by se mi hodilo vědět to, když jsem byla doma. Možná bych byla schopna si obléct něco lepšího, než tyhle kraťasy a triko. A možná by taky nebylo na škodu, kdybychom mu k těm narozeninám něco přinesli.“ Pořádně jsem se nadechla, abych doplnila zásoby vzduchu, které jsem vypotřebovala na můj krátký, avšak pořádně vytočený projev.

„Elizabeth, okamžitě se uklidni. Vypadáš parádně. Vážně. A doma jsem vzal jednu láhev vína. Vzhledem k tomu, že ho znám pár hodin, nebude ode mě čekat nic víc,“ promluvil ke mně klidně, avšak poměrně naléhavě Chris. To mě přesvědčilo. Přesně tak, uklidni se. Jde o dobro tvého nejlepšího přítele. Nezkaz mu to, pomyslela jsem si.

„Dobrá tedy, ale ještě za to zaplatíš.“

Je to tady. Druhá povídka. Tento prví díl je spíš o seznámení s hlavními hrdiny. Doufám, že je budete mít rádi tak, jak je mám ráda já. Možná se vám to zdá jako klišé - holka a gay, nejlepší kamarádi. Ale tak co?  Klišé nemusí být nutně nejhorší. Navíc myslím, že s touhle dvojkou to bude ještě docela zajímavé...

Tak jo, budu doufat, že se vám to líbí. Pokud máte radu, otázku, nebo se vám to líbí, komentujte. Díky.