Aren't we awesome? (Czech)

6.

Chris se nadechl. „Asi hodinu jsme chodili po pláži. Povídali jsme si a vyptávali se jeden na druhýho. Nedrželi jsme se za ruce, nebo tak,“ pousmál se, „potom jsme šli na Bernarda –“

„Vy jste byli až na té rozhledně?“ podivila jsem se s pusou plnou sekané.

„Zas tak daleko to není,“ usmál se, „a aspoň jsme měli hodně času všechno probrat.“

„Dobře, pokračuj,“ pobízela jsem ho.

„Takže jsme vylezli až nahoru a tam si sedli. Dál jsme si povídali, vtipkovali, smáli se. Občas se mě letmo dotkl,“ usmál se Chris.

„Nelíbali jsme se. Dali jsme si pusu na rozloučenou a dlouze jsme se objali.“ Lehce se červenal, když to říkal, a já se přistihla, jak se trapně culím.

„Kdy jdete znovu?“

„Zítra,“ zasmál se a já s ním.

„A cos dělala ty?“ uvolnil se. „Už ses podívala na Kill Your Darlings?“

„Já jsem byla sama na pláži, pak jsem šla dom… A v noci jsem šla zase na pláž.“

Podívala jsem se na Chrise, kterej po mně házel podezíravý pohledy.

„S Ellie,“ dodala jsem.

„Wooow!“ zasmál se a věnoval mi pohled, kterýmu by se dalo říkat ‚uznalý‘.

„Bylo to rande?“

„Ne,“ odpověděla jsem bez rozmýšlení. „No… ne, nebylo. Teda.. Dělaly jsme některý věci, který se na rande dělají, ale ne, nebylo.“ Odložila jsem příbor a připravila se na výslech, nebo něco podobnýho.

Chris se culil. „Co že jste to dělaly?“

„No, převážně jsme pily. A líbaly se.“

Nemluvil, jen si mě měřil tím divným pohledem, kterej říkal „Ty ses teda povedla“ a „Já jsem ti to říkal“.

Po chvíli přece jen promluvil: „Takže.. jak to je?“

„Nijak. Nejsme spolu a ani nebudem. Prostě… No, vždyť ty mě chápeš, ne?“

„Asi jo,“ připustil.

…

Jakmile jsem byla najezená i ‚zkulturněná‘, vyrazili jsme s Chrisem do centra. Už před pár dny jsme se domluvili, že ten den půjdeme nakupovat.

V místním nákupáku máme několik oblíbených obchodů, restauraci i kavárnu. Prošli jsme je tedy všechny a skončili  sedíc u kafe.

„Jeff se včera zmínil o nějaké chatě.“

„Jo?“

„Určitě tam pojede i Ellie,“ podíval se na mě významně Chris.

„Kam tím míříš?“ uchechtla jsem se.

„Mohli bysme jet s nima,“ pokrčil rameny.

„Já nevím… Kolik jede lidí?“

„Nemusíš se bát, že bys křenila, Liz,“ uklidnil mě.

„A kdy se jede? A kam vlastně?“

„Už za tři dny,“ zasmál se nervózně, „ a ani nevím, teta nějakýho Jeffovýho kámoše má chatu asi pětadevadesát mil odsud.“

„To je docela daleko,“ řekla jsem překvapeně.

„Tím líp, ne?“ zasmál se Chris.

„Zeptám se našich,“ kývla jsem.

…

A tak jsem taky udělala, hned jak jsem přišla domů.

„Co je to za lidi?“ ptal se taťka.

„Jsou to moji a Chrisovi kamarádi.“

„A je tam někdo dospělej?“

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem, i když jsem ve skutečnosti neměla ponětí.

„A kde že to je?“ zajímala se mamka. Chris mi naštěstí ještě předtím poslal adresu, takže aspoň tohle už jsem věděla.

…

„Takže..?“

„Dobře, jeď.“

„Děkuju!“  běžela jsem zavolat Chrisovi.

…

„Já se tak těším!“ šílel kamarád na telefonu a já si uvědomila, že se těším skoro stejně, jako on. Už dlouho jsem nebyla na pořádným výletě.

Tak jo, asi jsem zpátky. :D Dokopala jsem se aspoň k tomuhle krátkýmu dílu, abych se pak mohla zase rozepsat.. takže.. pochopím, když se vám to nebude líbit. Ani moc není co. :D .. Je to jenom nezbytná 'spojka'.. A donutí mě to, abych pokračovala.. :D Každopádně děkuju za to, že čtete, komentujete a hodnotíte. Strašně si vážím toho, že se někdo zajímá o to, co dělám. Děkuju. :)