Aren't we awesome? (Czech)

5.

Po válení se v písku, několika záchvatech smíchu, a asi dvou dalších záchvatech líbání, jsme posbíraly boty, kabelky a láhev, a vyrazily jsme neznámo kam. Napadlo mě, kolik může být hodin, ale přestože jsem měla na ruce hodinky, nechtěla jsem to zjišťovat. Dál jsem kráčela po vyhřáté silnici s botama v ruce, pořád ještě skoro neznámou holkou – kterou jsem ale líbala – vedle sebe, s jemným, alkoholem způsobeným, tlakem v hlavě, a s úžasným pocitem volnosti a vzrušení, který se rozléval po celém mém těle. Nechci tvrdit, že to byl nejlepší večer, co jsem zažila. Byl to prostě jiný večer. Ale z těch jiných.. jo, z těch byl nejlepší. A rozhodně jsem takových jiných večerů chtěla víc.

„Já myslím, že bys měla chodit ven s holkama častěji,“ prohlásila jsem a nemotorně se posadila na silnici před benzínkou, ke které jsme se zatoulaly, a kde měli i přes noc otevřeno.

„Proč?“ hodila po mně Ellie zvláštním pohledem.

„No, protože jsi skvělá, takže prostě nechápu, proč nikoho nemáš…,“ chvíli jsem se zamyslela, jak budu pokračovat, a náhle mě napadlo, že já sama doslova nesnáším, když se mi někdo snaží nakecávat, jak bych mohla mít klidně jednoho na každým prstu.

„Dobře, sorry, chápu to.“

„Díky bohu,“ pousmála se, „je to fakt otravný, jak se pořád každej vyptává…“

„Jo, já jsem ráda, že mám Chrise. O něm sice skoro každej ví, že je gay, ale taky mě skoro nevidí samotnou, takže do mě hustí o poznání míň.“

„Nechceš si něco koupit?“ zeptala se Ellie a vstala ze silnice. Podala mi ruce a pomohla mi taky vstát. Boty i ostatní věci jsme nechaly tam, kam jsme je předtím pohodily, a bosky jsme se rozběhly k benzínce. Za pokladnou přešlapoval asi padesátiletej chlápek a divně nás si nás prohlížel. Vzala jsem si chlazenou neperlivou vodu – i přes Elliin spalující pohled – a nějaký neznámý, levný brambůrky. Moc jsem na ně neměla chuť. Vlastně nevím, proč jsem si je koupila. Na Ellie jsem nečekala – zaplatila jsem a vyběhla z prodejny dřív, než ten chlápek mohl něco říct.

Ona se přiřítila asi tři minuty potom – v ruce měla láhev něčeho, co určitě nebylo nealkoholický, a lentilky.

„Občanku jsem s sebou sice neměla, ale řekla jsem mu, že když mi to prodá, půjdeme jinam,“ culila se.

„Co má za problém?“ šklíbla jsem se zpět.

„Je divnej,“ mávla rukou

„Jo,“ smála jsem se.

A tak jsme se přesunuly jinam. To město sice znám jako svý boty, ale za boha jsem nemohla přijít na to, kde jsme. Neřešila jsem to, neptala jsem se.

„Víš, co bych chtěla?“ řekla jsem, když Ellie rozdělávala tu láhev něčeho. Znova mě napadlo, že bych se možná měla podívat, kolik je hodin, protože by naši mohli začít pořádně vyvádět,… ale ne. Ta nevědomost mi v tu chvíli vyhovovala.

„Honem, hořím zvědavostí! Jaké jsou tvé sny?“ prohlásila Ellie přehnaně dramaticky, ale zasmály jsme se tomu.

„To ani není sen, napadlo mě to před chvilkou,“ protočila jsem oči.

„Sny lidi napadají v určitý okamžiky.. To neznamená, že to nejsou sny. Když dneska začneš snít o tom, že chceš být chlápkem z pumpy, bude to ten stejnej sen, jako za tři roky.“ Nehledě na to, že to byla docela dobrá myšlenka, vyprskly jsme smíchy.

„Chlápek z pumpy, jo?“ křikla jsem.

„Počkej,“ chytila mě za rameno a uklidnila se, „takže co ten tvůj sen?“

„Chtěla bych mít dva životy,“ řekla jsem s úsměvem.

Ellie se pořádně napila a podala mi lahev. „To není zas tak těžký, ne?“

„Ty je máš?“ zasmála jsem se.

„A co když jo?“ vyvalila na mě oči.

„Tak mi jeden taky zařídíš,“ napila jsem se.

„Platí,“ zasmála se a lehla si do trávy.

„Achjo,“ vzdychla jsem po chvíli, „nechce se mi jít domů, a nechce se mi, aby bylo světlo… Dnešní noc vlastně tak trochu jinej život je.“

„To jo,“ ozvala se Ellie.

„Budeme tak žít častěji?“ zeptala jsem se s nadějí. Zároveň jsem si ale vzpomněla na Chrise, a že normálně bych ho ještě v noci otravovala, aby mi popsal celý to rande.

„Jasně.“

Nakonec jsem se teda přece jen podívala, kolik je hodin. Byly skoro čtyři ráno. S Ellie jsme se pusou rozloučily a každá šla domů. Myslím, že bych mohla být slušnej zloděj nebo špion, protože kolem našich jsem se proplížila bez jedinýho zašustění. Usnula jsem okamžitě.

…

Vzbudilo mě klepání na dveře. Zamumlala jsem něco neurčitýho a vešla mamka.

„V kolik jsi se včera vrátila?“ zajímala se a odtahovala mi závěsy.

„Kolem jedné,“ zalhala jsem. Úspěšně.

„Neměla bys chodit ven tak pozdě,“ řekla.

„Já vím, promiň.“

„Dole je Chris,“ oznámila mi a opustila pokoj.

Vymotala jsem se z peřiny a podívala se na telefon. Bylo půl dvanácté a Chris už mi dvakrát psal. Hned jsem vyskočila z postele, navlíkla na sebe kraťasy a triko, sepla si vlasy a běžela dolů.

„Dobrý ráno,“ zdravil mě Chris usměvavě.

„Čau,“ usmála jsem se. „Nechceš si jít sednout na terasu?“ zeptala jsem se, „já si tam vezmu něco k jídlu…“

„Na oběd je sekaná!“ ozvala se mamka z ložnice.

„Já si tam vezmu sekanou,“ opravila jsem se, „a můžeme pokecat.“

„Ok,“ kývl kamarád. Chvíli počkal, než si naberu jídlo, a šli jsme na čerstvý vzduch.

„Nechceš taky?“ nabídla jsem mu.

„Jedl jsem,“ kroutil hlavou a smál se.

„Takže… jak ses měl?“

Původně jsem to chtěla přidat až zítra, protože dneska už jsem něco přidávala, ale když jsem se tak rozepsala...... jsem prostě nedočkavá, no. :D Tak doufám, že se vám to líbí, a moc děkuju za veškerý komentáře a hodnocení, protože - ačkoli se může zdát, že opakuju pořád to stejný dokola - to opravdu nakopává a neskutečně si toho vážím! Tak. Dík! :)

(Jo, a před chvilkou jsem to přidala ke špatné povídce, tak se omlouvám. ;D )