Upír a princezna ✔

5- 'rozchod' s nadpřirozenem

"Ano protože nejsem člověk, já jsem upír princezno" pronesl Cail tiše.

"U-upír haha to je vtipné" smála se princezna.

"Je to pravda krásko" řekl Cail a otočil se. Otevřel pusu a nechal vyjet špičáky.

"Co mi chceš udělat? Chceš mi snad ublížit?!" Ptala se mlčky Elisa.

"Lis! Tobě?! A ublížit?! NIKDY" řekl Cail a objal jí.

"Lis??!!" Zopakovala

"Nelíbí?"

Místo odpovědi mu 'Lis' jak jí nazval dala pusu.

"Lis? Co se stane když nás tu najdou?" Políbil jí znovu. " Ale co to dělám! Omlouvám se Lis za všechno! Neměl jsem to dělat! Zapomeň že existuje nějaký Cail prosím!" Vychrlil ze sebe najednou.

Cail se cítil provinile protože si uvědomil že se dostane do maléru když v ní vyvolá city. Nechtěl jí dostal do problémů a tak radši zmizel dřív než něco řekla.

Běžel pryč do lesa kde měl takový malý domek. Copak se sluší aby trhan a taky upír líbal princezny?! Co si to udělal! Jsi vážně hrozný! Co když si v ní vyvolal nějaké city? Křičelo na Caila jeho podvědomí.

Mezitím co se Cail utápěl v jeho myšlenkách tak princezna chodila naštvaně po komnatě a snazila se vzpamatovat z šoku co zažila.

Najednou se otevřeli dveře od komnaty. "Princezno Elisabetho II! Jste dědičkou trůnu a zanedbáváte své povinnosti a uvážíte hosty?!" Křičela na ní matka.

"Omlouvám se královno! Jen jsem potřebovala být chvíli sama."

"Ihned jdi zpět a věnuj se našemu hostu"