Nic jsem neslyšela.
Nic jsem neviděla.
Nic jsem necítila.
Nebo jsem se spletla? Že by to nic možná bylo něco? Prodírala jsem se tmou ze slunečních paprsků, abych tomu všemu porozuměla. Vím, nedává to smysl, ale jako by to celé nesmyslné někde mělo pointu. Snažila jsem se ji najít a pochopit podstatu věci. Ale než jsem ji stačila chytit, zmizela. Máchla křídly a prolétla mi mezi prsty jako bílá holubice.
Nic jsem neslyšela.
Nic jsem neviděla.
Nic jsem necítila.
Jediné co mi zbylo, bylo malé bělostně čisté peříčko a to ubohé nic, co se tvářilo jako něco. Uvědomila jsem si, že nemá smysl hledat něco, když to ani neexistuje. Pírko se mi v dlani rozpustilo a nadobro zmizelo, nebo tam možná nikdy nebylo. Už jsem si ničím nebyla jistá. Přestala jsem pozorovat bílou holubici tančící ve vzduchu a nechala ji zmizet v dálce. Konečně jsem se pořádně rozhlédla kolem sebe a uvědomila si jednu věc.
Něco jsem slyšela.
Něco jsem viděla.
A něco jsem cítila.
Slyšela jsem volání okolního světa. Otevřela jsem pořádně oči a rozhlédla se kolem sebe a uviděla svět. Pořádně jsem se nadechla a ucítila vůni samotné přírody. Rozhodla jsem se otevřít se světu, který se otevíral pro mě. Nabízel mi něco a já se to rozhodla přijmout.
Naděje byla všude kolem, byla slyšet, vidět a cítit. Stačilo jen otevřít oči a přijmout ji.
