Každý den otevřu skříň s oblečením a vyberu si něco pěkného na sebe. K oblečení si na každý den vybírám masku, abych zakryla pravdu. Když se usmívám, nikdo se potom nevyptává a já nemusím nic vysvětlovat. Poslední, co bych chtěla vidět je soucit! Nepotřebuji, aby se na mě dívali s lítostí v očích, o to vážně nestojím. Mnohem jednodušší je zapomenout na emoce a tvářit se šťastně, všechno to v sobě potlačit. Nikdy jsem ani neměla někoho, komu bych se mohla svěřit, kdo by mě snad pochopil a utěšil, před kým bych nemusela mít žádnou masku. Jenže já si raději vybírám cestu pro zbabělce a vyhýbám se pravdě. Někdy si nalhávám, že když na pravdu zapomenu, ona zapomene na mě, ale je to jen další lež, protože když zavřu oči, vidím ji. Krutou pravdu, která mě bodá do srdce, jakoby už tak nemělo dost ran. Vzpomínám si na ty tlumené kroky, které se blížily tichou chodbou. Naháněly mi husí kůži po celém těle. Nikdo mi tenkrát nepomohl, nevšiml si mého trápení a já si s tím musela poradit sama a zvládla jsem to. Vymýšlela jsem si lživé příběhy, kterým jsem i sama uvěřila. Jenže pomalu si začínám uvědomovat pravdu, příběhy se začínají rozplývat a místo nich na povrch prosakuje pravda. Mrcha, která se vždycky vrátí a připomene mi svoji existenci. Těch lží je kolem mě moc a já se v nich topím, už nemám sílu potlačovat svoje emoce a lidé si začínají všímat. Vidím v jejích očích otázky, pátravé pohledy si mě prohlížejí a čekají, až se něco dozvědí, co by nasytilo jejich zvědavost. Ale oni by mě nepochopili. Ptají se, jestli jsem v pořádku, ale já moc dobře vím, že je to jen zdvořilá otázka, na kterou chtějí slyšet zdvořilou odpověď, aby měli klidné svědomí.
Pozorovala jsem bílý strop ordinace a snažila jsem si trochu urovnat své myšlenky. ,,Pokračujte." Pobídla mě svým vlídným hlasem. ,,Vím, že si vybírám jen jednodušší cestu, ale nemám sílu na boj s pravdou, protože už dopředu znám vítěze a já bych jím nebyla. No a proto si na každý den vybírám tu nejlepší masku."
