Dostihli mě a chytili do pasti, pevně mě sevřeli a nenechali mě dýchat, přímo mě dusili. Tápala jsem po trochu vzduchu, nadechnutí, které ho se mi nedostávalo. Prorazit jejich pevné hradby je skoro nemožné, jako přemoci nejhrůznější obludu světa, ale já chci pryč, já musím pryč. Vše mě dusí, drtí a oni to chtějí, drží mě v šachu, nechtějí mě pustit. Bránit se nemá žádný smysl, nemám dostatek sil, všechny jsem vypotřebovala, nechám své tělo spadnout k zemi, vše se děje zpomaleně a já vidím celou past, která mě tak moc pevně držela. Ano vidím tu past, kterou jsem si sama postavila a uvěznila se v ní, domyslela si k ní stráže a jejich silné paže, které svírali mé tělo, ale vše to bylo mnou, vše jsem si vymyslela a uvázala si tak smyčku na krk. Přitom jsem nikdy po ničem takovém netoužila, chtěla jsem jen lásku a myslela jsem, že ji vidím, že jsem ji našla, chtěla jsem ji chytit, držet a nenechat prchnout, ale moc pozdě jsem si uvědomila, že to není láska, ale nějaké omámení a nemohla jsem udělat krok zpět, musela jsem se dále prodírat jednou lží za druhou, splétat je dohromady a nandat si masku na tvář, abych zakryla pravdu. A teď když jsem ji sundala vše to vidím a přiznávám se k pravdě, ve lžích už nemohu být, ale také nemohu být bez nich, i když bych moc ráda, ale na to je pozdě. Musím jít, musím jít někam jinam, opět utíkat před pravdou, ale už se ji nebojím, vyslovila jsem ji, avšak nechci s ní dále žít. Proto jdu najít nové místo a doufám, že i on to pochopí, nemohlo by to nikdy být tak krásné, jak to na začátku vypadalo. Měla jsem tě ráda, pořád mám a budu, ale nikdy to nebude pravá láska a já ji chci najít, ale tentokrát ji nebudu zavírat do klamavé klece, tentokrát bude volná, bude létat v oblacích a já se o to budu snažit s ní, sbohem.
Lžeme proto, abychom neublížili, ubližujeme, protože lžeme.
