Jsme každý někde jinde.
Ta věta se jí v hlavě neustále přehrávala dokola, znovu a znovu. Nemohla se jí zbavit, jak by se také mohla zbavit pravdy? Jediná možnost byla, skrýt ji lží, která by pravdu zadupala hluboko do země. Nechtěla lhát, už se nechtěla nijak přetvařovat, bylo jí jedno, co si o ní kdo pomyslí. Toužila po něm, ale on netoužil po ní. Zatracená nelogika světa! Chtěla křičet, ale už neměla sílu. Jediné, na co se zmohla, bylo padnout k zemi, zůstat ležet a z posledních sil ještě dýchat. K čemu, tohle všechno? Hledala smysl žití, smysl lásky, která lidí dělá slabé, přecitlivělé a zranitelné. Stačí tak málo k vašemu zničení. A dopadnete na zem stejně jako ona. Jediný přítel, který vám zůstane, bude prach. Nikdo nedokáže pochopit, proč se takové věci dějí, jaký mají smysl.... Ale to jim nijak v jejich průběhu nezamezí. Nám pak zbudou pouze dvě možnosti, buď můžeme všemu podlehnout, nechat se pohltit, a ovládnout pocity, anebo se pevně zvednout na nohy a bojovat! Nepřipouštět si lidi do života, kteří nám ubližují, křičet, brečet, řvát....zkrátka, to co v danou chvíli potřebujeme. Nebát se postavit se proti tomu všemu a udělat to, co je pro nás nejlepší!
