Duše zčernalá padající do hlubin smrtících vln. Opouštěla svoje tělo, které bylo prohnilé její zkažeností. Těžko říct, jestli litovala svých činů, zdali si vůbec někdy uvědomila chyby, kterých se dopustila. Teď mizela v temnotě mořské krásy.
Pozorovatel toho všeho nahlížel do mořských vln a zaslechl hlas volající o pomoc. To zbloudilá duše začala zpytovat své svědomí a pokusila se o poslední záchranu svého života. Slyšel její naříkání a sliby, že se změní, jenže jeho důvěra k ní byla stejně prázdná jako její lživá slova. Nevěřil jí, nebo možná nechtěl. Na její záchranu už bylo pozdě. Otočil se k ní zády a odešel.
Duše klesala ke dnu a naposledy žalostně zavolala o pomoc. Zahlédla stín, který se mihl nad mořskou hladinou a pocítila špetku naděje. Představovala si, jak k ní natáhne ruce a vytáhne ji z hlubin na zářící světlo světa. Jenže nikdo ji pomocnou ruku nepodal a ona pomalu vycítila, že už ji nikdo nepomůže. Zůstala sama obklopená hrozivou tmou výčitek svědomí a vzpomínek na její život plný lží.
Asi poprvé si začala uvědomovat svoje chyby, kterých napáchala mnoho a snad poprvé jich začala upřímně litovat. Ale pro ni už bylo pozdě. Moc dobře to věděla a nechala se pohltit věčnou tmou. Byla to poslední věc, kterou si pamatovala, než nadobro ztratila kontakt s okolním světem a realitou.
Mořské vlny se tříštily o kamenná skaliska a ve vzduchu panovalo mrtvolné ticho, po nářku duše už nezbylo ani slechu. Jen vlny narážely do okolních skalisek a občas bylo slyšet vzdálené třepotání ptačích křídel.
