Otupělost mě celou pohltila. Když slyším jeho hlas, chtěla bych křičet a řvát, ale z mých úst nevyjde ani tichý hlásek. Jen poslouchám jeho slova, která do mě bodají jako ostrá žihadla včel. Jed z včelích žihadel se mi rozeběhne po celém těle a působí mi skoro až nekonečnou bolest, která mě drásá.
Otupěle zírám před sebe a zdálky slyším jeho hlas, opět něco říká, ale já ho nevnímám. Jen přemýšlím, kolikrát jsem tohle už slyšela a kolikrát uslyším, co si vymyslí příště? Poslouchá se někdy vůbec, pamatuje si, co říká, nebo je tak omámený vztekem a trochou alkoholu, která proudí v jeho žilách?
Nechtěla jsem se s ním hádat, ale uvnitř mě všechno vřelo a nejvíc mě ničil jeho klid, jako kdyby se mu nezdálo nic špatného na jeho slovech. Za ten jeho ledový klid ho nesnáším, za jeho hrubá slova, která mi ubližují stále dokola.
Křičela bych na něj, ale ze strachu raději mlčím. Těžko říct, jak dlouho se dá něco takového vydržet. Jediné, na co dokáži myslet je, kdy se to zase stane. Dávno jsem ztratila veškerý optimismus a víru, že se to jednou zlepší. Už nejsem ta malá holčička, která věřila v nějaký zázrak. Věci vidím, tak, jak jsou a žádný zázrak tam není, ale začarovaný kruh.
Kruh nemá konec ani začátek, ale neustále se opakuje dokola, dokola, dokola .....a takový je i můj život a nevím, jestli někdy přijde den, kdy se to změní. Naneštěstí život není jenom černý, ale má i své světlejší stránky a kvůli nim lidé žijí.
Rány na těle se zahojí, ale na duši jsou věčné.
