Ve Stínu Lží... [Yaoi]

Část 2.

Náš malý Luril je už dva týdny bez otce a stihl se prostřídat u čtyř rodin. Je z toho všeho pořád smutný, a to hlavně proto, že u nikoho nemůže zůstat déle jak pět dní ale ani tak dlouho většinou u nikoho nezůstává, protože jídla je málo. Dnes jde zas o dům dál. Zaklepe na dveře a vyčkává, zda mu někdo otevře. Otevírá mu muž ve středním věku.

"...D-obrý den.. Já-" Muž ho nenechal ani domluvit a vtáhl ho do domu se vřelým úsměvem. "Ahoj. Ty jsi Luril že? Já jsem Rijal. Můžeš mi ale říkat třeba strejdo. Vítej u nás doma. Představím tě svému synovy. Určitě si budete rozumět. Věřím, že z vás budou skvělý kamarádi" Luril v tom překvapení ani nestihl nic říct natož udělat. Sotva si uvědomil že je už v cizím domě a navíc v pokoji s dalším klukem.

"Ahoj. Já jsem Sayo, a ty?" zeptal se ho. "L-Luri-il" Vykoktal se, zatím co si kluka před sebou prohlížel. Mohlo mu být přibližně stejně jako Jemu samotnému. Měl světlejší krémovou barvu srsti ,podobně jako Rijal který sem Lurila dovedl, svěšené uši a každé oko jiné. Pravé bylo zelené a levé zas modré. Zatím nepotkal dítě ve svém věku a tak se usmál. "Je mi třináct let... Kolik... Kolik je tobě?" Zeptal se Saya. "Deset!" Zasmál se a ukázal mu všech deset prstů na rukou aby tu pravdu ještě utvrdil. "Budeš si se mnou hrát? Prosíím" Prosil, i když vlastně nemusel. "jasně že jo!! Jak si chceš hrát?" Rozzářili se Lurilovi očka. Poprvé od dne kdy jeho otec odešel, se usmíval. "Co třeba na ptáčky?" (Ještě jim není ani patnáct! prasata! :D) Navrhl Sayo. "Tak jo!!" Potvrdil s neskrývanou radostí Luril.

Byl už večer a z pokojíku se stále ozývaly dva rozesmáté hlasy. Oba kluci běhali po pokoji a mávali rukama ve snaze napodobit opeřence na nebi. Občas přeběhli i přes postel nebo se střetli ve vzdušném souboji o nadvládu území. "Kluci!! Večeře je na stole!" Houkl na ně Rijal. Oba naráz se rozeběhli z pokojíka a usedli v kuchyni ke stolu kde už měli své porce na talíři.

"Děkuju tati! byla to lahůdka!" Spustil Sayo když už dojedl, zatím co Luril byl až děsivě potichu a v jídle se spíš šťoural i když to nakonec snědl. Po jídle oba ulehli vedle sebe do prostorné postele a Sayovo otec jim popřál dobrou noc těsně před tím, než odešel.

Jak to, že můj táta musel odejít, ale on má tátu doma? Ta myšlenka mu pořád lítala hlavou. Nemohl kvůli tomu ani spát. Nechápal to a Sayovi záviděl.

Ráno stále koukal do stropu a ani si nevšiml, že ho Sayo už nějakou tu chvíli pozoruje. "Co tam máš tak zajímavého?" zeptal se ho nakonec a Luril leknutím nadskočil. "tohle mi už nedělej.." řekl dotčeně a na otázku mu nedal odpověď. Jen se přetočil na bok tak, aby byl ke kamarádovi zády. Dlouho byl potichu ale zvědavost ho nakonec přeprala a tak se potichu zeptal. "Proč... Proč ty můžeš mít tátu doma... a já ne?" Sayo v tu chvilku pochopil proč je Luril u nich a proč je převážně zamlklý. "Víš... můj táta je nemocný.. nemůže jít do boje" Posmutněl Sayo i když může být rád, že je s otcem. "Co je mu? Jestli má kašel tak si mě nepřejte..." zavrčel Luril. "Kéž by kašel.. Taťkovi se špatně sráží krev..." odpověděl sklesle Sayo. "A proč by teda nemohl do boje?!" Otočil se na něj naštvaně Luril. Sayo se ho začal trochu bát. "M-mohl.. by vykrvácet i kdyby.. se řízl do palce" Sklopil oči. Už o tom dál nechtěl mluvit. Moc dobře věděl že se jeho otec nesmí prát a je pro něj docela riskantní vykonávat těžší práce. Luril poznal že to co řekl, bylo špatně. "Promiň Sayo... nevěděl jsem to, jen... stýská se mi. takže ti... vlastně závidím..." přiznal se. Sayo se usmál a objal ho. "Nedivím se ti" Luril mu objetí opětoval. "Budem kamarádi pořád?" zeptal se. "Jasně. A budeme si teď kreslit?" usmál se Sayo a pomalu objetí přerušil. "Tak jo. Nakreslím ti něco hezkého!" Usmál se Luril a počkal, až Sayo vytáhne papíry a pastelky. Oba kreslili různá auta, zvířátka a nakonec obrázek pro toho druhého. Luril nakreslil velkého koně a Sayo zase krásně barevnou želvu. "Páni! ta želva je krásná!" Obdivoval Luril obrázek který dostal. "Jak to, že tak hezky kreslíš??" Ptal se. "Já nevím" Přiznal se s úsměvem Sayo. "Jsem rád že se ti líbí. Ten pes je taky krásný" Luril nafoukl tváře a zamračil se. "Víš, on to je kůň" Sayo překvapeně zamrkal, zas si pořádně prohlédl obrázek a pak koukl omluvně na Lurila ale ten se začal smát. Sayo to nechápal ale po chvilce se začal smát taky.
Ještě toho dne si hráli na schovávanou a Luril se naučil říkat Rijalovi strejdo.
"Dobrou noc kluci. Uvidíme se zas zítra" Rozloučil se pro dnešek Rijal s kluky kteří už byli zachumlaní pod peřinou. "Dobroou" popřáli kluci jednohlasně a za nedlouho už byli v říši snů.

╬╬╬╬〠╬╬╬╬╬╬╬╬╬╬〠╬╬╬╬╬╬╬╬╬╬〠╬╬╬╬╬╬╬╬〠╬╬╬╬╬

-Tak jo! :D tady něco málo je. Zdá se že se budu držet 800 až 1000 slov na kapitolku pokud mě za prdel nechytí můza xD

kdyby se někdo divil že se obrázky ve větší části drží přesně děje, shání mi je kamarád ještě přes jeho dalšího kamaráda a ten je na tom stejně :'D (ano, velmi složité) takže nevím, jestli to někdo z nich přímo kreslí nebo umí jen skvěle hledat xD