Ve Stínu Lží... [Yaoi]

Část 6.

"Kluci, zítra jdete do školy" Oznámil jim Rijal s pobaveným výrazem. "Vždyť škola je už jen hromada cihel" Poznamenal Sayo nechápavě, zatím co Luril jen těkal očima z jednoho na druhého při jejich rozhovoru. "To ano, jenže mládež se musí učit. A proto se jedna budova využije místo školy, ale budou jen tři třídy, protože učitelů je velmi málo" Vysvětlil po lopatě Rijal. "Takže jsem sehnal každému sešit a tužku" Usmál se na ně. Sayovi se jako vždy rozzářila očka ale Luril zabodl pohled do stolu.

***

"Lurileeeee... pooospěš!!" Snažil se Sayo svého kamaráda popohnat. Celou cestu ho tlačil před sebou. Ne, že by se Luril vzpíral, ale nehodlal zrychlovat. "K čemu? Stejně jdeme brzy" Zaprotestoval a ještě víc se o Saya zapřel. Ten jen nešťastně zakňučel, zastavil, opřel si o Lurila čelo a zeptal se. "Proč jsi najednou takový, Lurile?" Luril se už nadechoval k odpovědi ale zarazil se. Nemůžu mu to říct. Ublíží mu. "Jak to myslíš?" Zeptal se nazpět a tiše polkl. Bál se že by to v sobě neudržel a vyzradil, co s ním Saburo dělal. "No... Když jsi přišel poprvé, sice jsi byl smutný ale rád sis hrál... povídal si... a teď najednou ne... a pořád koukáš do země" Zdělil pomalu Sayo a od Lurila se odtáhl.  "Jdu na před..." Oznámil a Lurila obešel. Ten jen sledoval jak se jeho kamarád vzdaluje a teprv když ho ztratil z dohledu, odvážil se rozejít. Nesmím mu to říct... mám ho rád a tak nechci aby se mu něco stalo. Takže to je v pořádku... Nic špatného jsem neudělal. Snažil se sám sebe přesvědčit ale i přes to věděl, že si to jen nalhává. Netrvalo dlouho a dorazil před bývalou poštu ze které je teď provizorní škola. Už před vchodem čekalo pár dětí a nechyběl mezi nimi ani Sayo, který se podle smíchu skvěle bavil. Lurila z toho bodlo u srdce. Sám nevěděl proč. Je snad tak sobecký že závidí kamarádovi zábavu? Raději zatřásl hlavou aby se toho pocitu zbavil a posadil se na schody. Chci se s ním taky smát... ale pak bych měl nutkání mu o tom říct. A to nesmím.  Luril se tak zabral do svých myšlenek že si ani neuvědomil, že na něj Sayo mluví. Byl úplně mimo. "Lurile? Lurile, už musíme jít... Hej!!" Okřikl ho nakonec Sayo. To je saburo?!  Vyděsil se Luril a v šoku uskočil před tou postavou a zakryl si tvář jedním předloktím kvůli v očekávané ráně která ale nepřicházela. Sayo se ho lekl a chvíli ho pozoroval jak se na zemi kryje rukou a pevně k sobě tiskne víčka. "L-Luri?" Přistoupil k němu a pomalu mu dal ruku na hlavu. "Luri, co se děje?" Ptal se starostlivě. Luril se po chvilce vzpamatoval a když zjistil že u něj sedí Sayo, a ne ten odporný Saburo, rychle a pevně ho objal. Sayo to nechápal ale objal vykuleně Lurila na zpět. "Lurile... co je?" Ptal se ho potichu. "J-á... Bojím se" Vysoukal ze sebe po chvilce Luril a rozbrečel se. Sayo ho pevně stiskl  a nepouštěl. "Neboj. Jsem tady s tebou... Lurile, kamarádi si pomáhají, že?" Na to Luril lehce kývl a Sayo tedy pokračoval. "Tak proč mě nenecháš ti pomoct? Proč mi nic neříkáš?" Zeptal se tiše. "J-já... Nemůžu... N-esmím... Prosím... Ne-etlač mě k tomu... Prosím..." Žadonil Luril tiše mezi vzlyky. "Proč nesmíš?" Zeptal se zmateně Sayo. Luril jen nesouhlasně zakroutil hlavou a až potom promluvil. "D-ělám... to pro tebe... P-Prosím... Už se neptej..." Sayo nad tím přemýšlel ale aby už kamaráda netrápil, kývl. "Víš... jdeme pozdě Luri" usmál se po chvilce a začal se i s Lurilem zvedat.

"Omlouvám se" Hlesli oba kamarádi jednohlasně když vešli do třídy a dostali kázání od paní 'učitelky'. Luril měl už na štěstí lepší náladu a tak vypadal celkem normálně. Oba se vedle sebe posadili do zadní lavice u oken a psali si do sešitu poznámky. Když nastala pauza, začali si povídat. Luril se zas usmíval. Byl rád ve společnosti dětí. Zrovna ukazoval Sayovi jak krásně si vyzdobil sešit různými smajlíky a jednoduchými tvary když se mezi ně vetřela jakási vetřelkyně. "Čau kluci! Co tu děláte?" Zeptala se bez jakéhokoliv zaváhání a její fialové oči se zaleskli zvědavostí. Luril úplně ztratil řeč a vyjeveně na ní koukal. On, táta, Sayo, Rijal i Saburo byli Canis (psovitý druh). A ta holka byla Felis (Kočkovitý druh). Její srst byla krátká a čistě bílá, Vlasy nezkrotné, celkem krátké v šedivé barvě, nebýt sponek určitě trčeli by do všech světových stran. "Kreslíme si do sešitů" Pochlubil se jí Sayo a následně se zeptal. "Jak se jmenuješ?" Čičanda se usmála a odkašlala si. "Já jsem Sora! Jak se jmenujete vy?" vyzvídala. "Já jsem Sayo a tohle je můj nejlepší kamarád Luril" Odpověděl hrdě a dal Lurilovi ruku na rameno. "Máte nějakou zálibu??" Ptala se Sora dál. "Já rád kreslím a Luril se zatím neprojevil" Uchechtl se a Luril jen protočil oči. "A tvoje záliba?" Vyzvídal výjimečně Luril.  "Já ráda zpívám!! Můj brácha si bude zakládat kapelu a já budu jejich hlas!" Pochlubila se a naprosto spokojeně se usmívala.

╬╬╬╬〠╬╬╬╬╬╬╬╬╬╬〠╬╬╬╬╬╬╬╬╬╬〠╬╬╬╬╬╬╬╬〠╬╬╬╬╬

-Taak  kapitolka je tu :D Konečně jsem se donutil to dopsat! Jakákoliv podpora mě moc potěší!! (≧ω≦) Zas ahoj u dalšího dílu čtenáři :3