First Hunger Games [cz]

2. Daisy

O dva roky později

Pozoruju, jak se těžkopádně a pomalu rozjíždí vlak s černě zaprášeným číslem 12 s dávkou uhlí směrem do Kapitolu. Sleduju ho, dokud nezmizí za továrnama, které obklopují koleje. Normálně bych tu nemohla jen takhle sedět s bráškou na nástupišti a nic nedělat, ale každou chvílí má přijet táta. Mámu si nepamatuju, zemřela při porodu Tita. Sedmiletý bratříček s veselým pokřikem běhá kolem mě a snaží se mě přinutit k nějaké hře. Já ale nemám hry moc ráda, a navíc musím šetřit síly na práci. Když vidím, že se sem směrem od Kapitolu jede po jiné koleji další vlak, vyskakuju a pro jistotu chytám bratra "Podívej, kdo sem jede, Tite!" Ten se ihned zastaví a zasněně pozoruje přijíždějící vlak. V tu chvíli nám zakručí v žaludku. Čekáme tady totiž už celý den, a naposledy jsme viděli tátu před pěti dni. Něco málo jsem prácí sehnala, ale to by stačilo na uživení jesnoho, ne dvou. Vlak už se skřípotem zastavuje kousek od nás. Vím, že to je vlak z osmého kraje, ne, že bych to poznala ale táta mi to říkal. Říkal, že tu práci musí vzít aby nás uživil, a že jen zaskočí a odveze věci z osmého kraje do kapitolu.
Teď už se vlak ale úplně zastavil a z kabiny vyskakuje náš táta v uhlazeném oblečení, modrou čepicí a kravatou. Ten vzhled mě sice dost překvapuje, protože tohle oblečení si nemůžeme dovolit a navíc v něm vypadá oprovdu hezky. Rozebíháme se a vrháme se mu do náruče.
"Tati!" křičí Tit přes celý nástupiště. Táta mi něco šeptá do ucha "Ahoj Daisy. Ahoj Tite. Konečně vás mám. Promiň, za to zpoždění. Promiňte oba. Jste šikovný že jste to tu zvládli. Moc. Běžte teď domů, musím něco zařídit potkáme se tam večer. Něco pro vás mám" -
"Ale tati, já musím do práce-" "Prosimtě, vidím jak vypadáš mazejte domů, a já to už nějak vyřídím." mrkl na mě. Oplatila jsem mu úsměv a on se otočil a šel zpět k vlaku.
Všimla jsem si, jak Tit sklesl.
"Neboj, on se vrátí. Pojď, jdem domů bráško, táta pro nás večer něco má"
To ho zase rozveselilo, protože zbožňoval když dostává nějaké dárky.

Přišli jsme k patrovému starého domu pár set metrů od nádraží a pár desítek metrů od kolejí. Je obdivuhodné že ten barák ještě vůbec stojí..
Vešli jsme dovnitř a ocitli se na chodbě končící schody. Bylo by hezké, kdybysme tu bydleli. Jenže my jen dočasně obydlujeme dvě místnosti v prvním patře. Ostatní jsou zabrané chudáky, kteří mají to štěstí a můžou žít pod střechou. Jako my. A jako většina obyvatel šestého kraje.

Jediné, co je v našem domově moderní, je vysílač zpráv, něco jako přenosná televize, kterou dostala každá domácnost, a na které vysílá Kapitol důležité zprávy. A hlavně povinné. No jo, teď mi došlo že proto táta řekl, ať jdem domů. Málem bychom jedno zmeškali.
Chvíli potom, co vejdeme domů, se ozve celým domem hymna Panemu a vysílač se sám zapne. Z obrazovky na nás hledí vysoká á přísně vyhlížející paní z krátkými hnědými vlasy. Myslím, že to je prezidentka Snowová.
"Zdravím občany Kapitolu i celého Panemu. Jak jistě víte, vzpoura krajů proti Kapitolu byla velice barbarským sporem s naším systémem. Zdá se, že krajům nestačí, že za dodávání do Kapitolu jim poskytuje ochranu a bezpečí. Bez nás, by jste byli dávno zničení. Doufám, že teď už si to zapamatujete. A jako připomínku, která vám bude upozorňovat, jak dopadl 13. Kraj, každý rok započnou Hladové hry. Každý kraj obětuje jednu dívku a jednoho chlapce věku dvanácti do osmnácti let. Budou vyslány do arény bít se. Zůstane jediný vítěz. Ten se může vrátit do svého kraje s bohatstvím o kterém se jim ani nesnilo. Hry budou probíhat od tohodle roku navždy. Splátci budou vybíráni losováním. První losování proběhne za dva dny.
Účast je povinná. Kdo nepřijde a nebude smrtelně nemocný, je ihned zabit. Děkuji za pozornost.
Panem dnes, Panem zítra, Panem navždy."