First Hunger Games [cz]

3. Den sklizně

Jdu po nádherné louce plné kvetoucích a vonících květin v nových lehkých šatech od táty. Slunce mě příjemně hřeje do tváře. Rosa mě hezky studí do bosých nohou a neposlušné černé vlasy mi odhání z obličeje jemný větřík. Jsem šťastná- ještě aby ne, když celý život žiju ve špíně, smogu a továren a teď se můžu procházet tady. Radostně si poskakuji a otáčím se dokola. Už dlouho jsem se chtěla podívat, co se skrývá za továrnami, do světa, kam vedou ty koleje a kde mi vždy zmizí i otec. Tohle předčilo veškeré mé očekávání.
Na začátku lesa ho najednou vidím. Radostně mu mávám a rozbíhám se za ním. Usmívá se na mě a něco volá. Já mu ale nerozumím. Až když to říká podruhé, porozumím mu.
"Daisy, vstávej."
Otevřu oči a zmateně se rozhlížím kolem. Samozřejmě, že jsem v našem malém bytě, za umazaným oknem po louce a zeleni ani památky. Malý Tit ještě spí u mě a táta sedí u stolu s flaškou. Jenže toho, co jsem viděla ve snu, toho vlídného a úsměvavého bruneta, vystřídal muž s rozcuchanými vlasy protkanými šedými nitkami, s vráskami po celém obličeji, strništěm na bradě, se skelným pohledem koukající kamsi do dálky a s pachem špíny a alkoholu.
Nemůžu se zorientovat. Proč už nejsem v práci jak bych měla? Proč je tady i táta a Tit? Jako, že jsem tady a né na té louce? A proč to tu tak páchne?
Až teď mi vše dochází. Radost a klid ze snu mizí, a objevuje se strach, neklid a smutek. Dneska je den sklizně na první hladové hry. Nikdo neví, co od toho máme čekat. A navíc to vypadá, že táta zase celou noc nespal a pil. A to už to vypadalo, že s tím přestal. Takže teď musím zase vstát, uklidnit tu, vzbudit Tita, probrat tátu, připravit se a vyrazit na sklizeň. Skvěle.

Prohlížím si náměstí. Moc jsem nechodím, ale i přesto vidím, že se to tu pokusily pozměnit. Před radnicí postavili pódium s mikrofonem, rozvěsili všude erb Panemu a po stranách vyvěsili obrovské obrazovky. A hlavně je uprostřed místo oddělené provazy- už se tam řadí děti. Je to od nejmladších, podle věku.
Podívám se na Tita, který se na to vyděšeně dívá a tátu, který nervózně přešlapuje z nohy na nohu. Když se mám odpojit od ostatních a jít se zapsat, táta mě objímá. "Neboj, jsou tu spousty dětí, tebe určitě nevylosujou, jsi tam jen jednou, ale poslyš, kdyby tě vážně vylosovali, hlavně neplač. Nedávej najevo emoce. Tak to bude prostě lepší. Ale já vím, že tě nevyberou. To je jisté." Z jeho dechu táhne alkohol a já se znechuceně odtahuji. Připadá mi nervóznější, než jsem já. Vlastně ani nevím, co se v aréně bude dít. Jsem si jistá, že jsem v bezpečí- je mi teprve 13. A navíc jsem na něho pořád naštvaná, že se opil a já se musela starat o něj. Zase. Pouští moje rameno a já se bez odpovědi otáčím a mířím se zapsat. Šaty, které mi dovezl z osmého kraje, jsou těžké a příliš velké a mě v nich vážně není dobře. Vážně smrdí zatuchlinou.
Když se řadím vedle druhých třináctiletých dívek, nikdo se na mě neotáčí ani nezdraví. Ani mě neznají, protože abych uživila Tita když je táta pryč, jsem musela odejít ze školy a pracovat na nádraží. Snažím se tedy narovnat ramena a stát rovně, i když s volnýma šatama které mi pořád sjiždějí přes pravé rameno, se těžko udržuje dojem, že nejsem jedna z nejchudších, která nemá ani na jedny normální šaty. Ach jo.

Na židli na pódiu sedí náš starosta a pozoruje řady mírotvůrců, kteří pochodují do řad okolo náměstí. Když to vypadá, že jsou všechny děti na svých místech, otevírají se dveře radnice a na pódium na vysokých podpadcích vkráčí ta nejpodivnější osoba, co jsem kdy viděla.
Měla na sobě krátké, světle modré nadýchané šaty, pokryté třpytivými kamínky všech barev. Rudé vlasy sčesané do vysokého drdolu a v něm hromada ozdob. V obličeji jí dominují přes pět centimetrů dlouhé rudé řasy, a modré stíny dosahující až k téměř neviditelnému obočí. Tvář má dokonale bez vrásek a nedokonalostí a na úzké puse ostře modrá rtěnka. Nevěříčně na ní zírám jako řada dalších. Ona to ale zdřejmě považuje jako obdiv a ještě nadšeněji docupitá k mikrofonu.
"Zdravím všechny obyvatele šestého kraje!" říká příliš pištivým hlasem a nadšeně si nás prohlíží.
"Jmenují se Viala a dnes i v dalších rocích budu losovat jednu statečnou dívku a jednoho statečného chlapce pro účast v hladových hrách! Po vylosování splátců prosím, ať se dostaví sem na pódium. A teď už vám pustíme krátký film na připomenutí vzniku Hunger games!"
Na obrazovkách začíná hrát video se záběrem na trosky co zbyly z třináctého kraje. Následují výbuchy, vojáci a plačící ženy a děti. 'Válka. Strašlivá válka...'

...Viala ještě chvíli kouká na černou obrazovku a poté se na nás usměje.
"A teď k losování! A jak se sluší, dámy první!"
Až když míří k osudí se jmény, začnu být nervózní. Uvědomím si, co vlastně Hunger games obnáší. Z 24 jediný vítěz. Jistě, jsem zvědavá. Ale nechci se toho účastnit.
Viala hrabe rukou v osudí s papírky. Zdá se mi to jako věčnost. Pak ale jeden vytáhne a míří k mikrofonu. Očividně je z toho úplně natěšená. Otevírá zalepený papírek a přes náměstí se ozývá jediné jméno.
"Daisy Howardová"

Stejně jako ostatní se zmateně rozhlížím kolem sebe. Nikdo to jméno nezná, ani já. A nikdo nevypadá, že by to byl on. Nebo já vím kdo je to?
Vždyť to jsem já!! Cože?!
V půli pohybu se zasekávám a nevěříčně civim před sebe. To-to-to prostě není možné!!
"Notak, Daisy Howardová, kde tě máme?"
Dětem kolem mě to dochází rychleji a tvoří cestičku kterou můžu projít k pódiu.
"No pojď, pojď." usmívá se na mě Viala.
Téměř roboticky dělám pár kroků. Nevnímám to, že mě nejspíš právě pozoruje celý Panem. V hlavě mi zní slova Snowowé. Budou vyslány do arény bít se. Zůstane jediný vítěz.
Už jsem skoro u pódia když se mi začínají třást ruce. To už mě ale popohání mírotvůrce a já se nějakým způsobem dostala vedle Violy která mi mezitím něco řekla a šla vybrat mužského splátce. Hledám v davu rodičů tátu a Tita. A taky je najdu. Táta stojí úplně vzadu s pohledem upřeným na mě a drží zmítajícího se Tita, který něco křičí, ale nevím co. Odcházejí. Mezitím vylosují nějakého chlapce. Ale já nedokážu odtrhnout oči od odcházejícího táta. Jak... Jen může teď odejít? Teď!?
Někdo mě nutí, abych podala někomu ruku. Podívám se na něj, na druhého splátce z šestého kraje. Neznám ho. Ani on mě. Stiskne mi ruku až to vážně bolí. Pak se podívám zpět na místo, kde byl alespoň Tit. Ale už nikde nejsou. Odešli. Odešli z náměstí. Odešli bez loučení. Odešli domů. Odešli z mého života. Nejspíš jsem je právě viděla úplně naposled. A já se ani ne rozloučila s Titem ani neodpověděla tátovi.
Když nás vedou pryč, už se mi řinou slzy po obličeji.
Jsem v nějaké luxustí místnosti v radnici. A čekám, jestli se přijde někdo rozloučit. Nikdo nepřišel.