First Hunger Games [cz]

4. Kapitol

Za okny se míhají zelené šmouhy. Jinak ani není poznat, že se řítíme obrovskou rychlostní směr Kapitol. Jsem pryč z šestého kraje. Vždycky jsem toužila odjet s tátou vlakem za ty továrny. Do přírody. Do lepšího života, bez hladu a strachu. A teď jedu pryč. Ale vše je naopak. Jedu bez rodiny, do arény kde budu hladovět a každou vteřinu se bát o život. Už zase brečím, i když teď už bez slz. Ty už mi došly.
Až teď, při večeři, si všímám kdo je ten kluk z šestého kraje. Lukas Hudson. To jméno se mi vybavilo, ani nevím odkud, ale osobně ho neznám. Je vyšší než já a taky širší. Sice ne moc, ale je vidět, že je z bohatší rodiny. Má hnědé, krátké, a téměř černé vlasy a roztomilý pohled. Kdybych nebyla na stejné lodi jako on, asi bych ho litovala. Seděl u stolu rovně, ale se svěšenou hlavou. Vlastně je vcelku pohledný. Ale ani se na mě nepodíval. Seděla tam také Viala s tím svým rudým drdolem a natěšeně mě pozoruje. "Á, Daisy, tady si! Už jsme mysleli, že nepřijdeš! Pojď, usaď se u nás!" Roztřeseně si sedám a pozoruju tu hromadu neznámého a vonícího jídla přede mnou. Nastalo trapné ticho.
"Lukasi, přidej si ještě, vždyť si nic nesnědl! Potřebujete nabrat pár kil, aby jste déle... Umh, to je jedno. Daisy, nedáš si hovězí s touto vynikající toamtovo-sýrovou omáčkou?" pokročila jsem rameny a  začala si nandávat první jídlo co mi přišlo pod ruku. Lukas prudce vstal a odkráčel z vagonu. Viala se zase nervózně uchichtla "Lukas je trochu nervózní, to ho určitě brzy přejde."

Na nádraží náš vlak přivítaly stovky lidí podobných Viale. Většina měla ještě různá zlaté tetování. Po paži, na nohou a pár dokonce i přes celé obličeje. Zeptala jsme se na to ze zvědavosti Vialy, a zjistila, že to je poslední móda. Nevím, co je pěkného na zlaté barvě vypálené do kůže. Otřesu se. Ti lidé mi přijdou až děsivý. Jak můžou být tak šťastní? Proč na nás mávájí? Vždyť za chvíli se budou dívat, jak umíráme! Raději se odkloním z okna. a uvědomím si, že mám zaťaté pěsti. Povolím je a nešťastně vycházím ven, do toho šílenství.

Po zdrcujícím zkrášlením, na kterém mi zkrátili vlasy, vytrhali chloupky a úplně umyli, nás dovedli do výcvikového centra, do našeho krátkodobého domova. Nechápu to. Podle táty mají všechny kraje co dělat, aby nevymřeli. Aby se zase postavili na nohy a pracovali, včetně 6. kraje. Všude je všechno zničené. Ale kapitol? Dokonalý. Hromady jídla. Zábava. Drahé oblečení, luxusní byty. Jakto? To přece není správné. Tak by to nemělo být.
Tady, v bytě, je všechno. Mám i vlastní pokoj, obrovský, s velkou postelí a vlastní koupelnou. Nevěřícně na to koukám. Tak takhle, takhle si tu lidé každodenně žijí. Začínám jimi opovrhovat stále více.
Když jdu do jídelny na večeři, sedí vedle Vialy ještě další dva lidé. Vysoká paní s růží vytetovanou přes celou tvář, zlato-modrými šaty a ostře zelenýma očima. Ty mě úplně přimrazily. Tak pronikavě zelené oči přece nemůžou být, ne? Přejedu pohledem ještě druhou osobu, mladě vypadajícího menšího kluka, s zeleným asi sakem a zlatými vlasy, nahozené na levou stranu. Vypadají.. Zvláštně. Jako kapitolané.
Viala si mě všimne a nadšeně začne švitořit
"Ahoj, Daisy, ráda bych ti představila tady vaše vyzážisty, Sagu a Petira. Sago a Petire, to je Daisy Howardová!" Petir na mě zdvořile kývne a Saga se usměje a zamrká dlouhýma řasama. Místo pozdravu ale znechuceně odpovím. "Vizážisti?" nelíbí se mi. Jsou moc kapitolští. Moc nepochopitelní. Viala s úsměvem přejde můj tón, radši. "Jistě drahoušku, někdo vám musí na přehlídku a rozhovor vybrat vhodné šaty nějak spjaté s vaším krajem!" nechtěně si vybavím šaty od táty, ty příliš velké a nepohodlné šaty, které jsem nechala kdesi ve vlaku. "Jakou přehlídku? Co se s námi bude teď dít? To nepůjdeme rovnou do arény?"
"Ale jistě že ne, nejdříve se předvedete před lidmi, jak jsem říkala, v šatech nějak navazujících na váš kraj, a s každým se povede rozhovor. Samozdřejmě budete mít přes týden výcviku, poté předvedete své schopnosti tvůrcům her a ti vás oznámkují. Čím větší známka, tím větší šance, že vám pomůžou sponzoři. Ti vám do arény můžou poslat balíček, ve kterém bude věc, která vám může zachránit život. Taky budete mít své trenéry. Ty přijdou po přehlídce. Ale teď dost tlachání, vzhůru do jídla!"
To bylo nějak moc informací najednou. Výcvik, trenéři, přehlídky, sponzoři.. Proč to všechno dělají?! Proč nás prostě nešoupnou do arény a sbohem? Bez odpovědi si sedám, a ačkoliv nemám hlad, těm vonícím jídlům se nedá odolat. Vtom si všímám, že vedle mě sedí i Lukas. Skoro se ho lekám. Jakto, že jsem si ho ani nevšimla? Zírá do svého poloprázdného talíře a očividně je naprosto mimo. Nechápu, co se mu honí hlavou, copak mu vůbec nezáleží na tom, co se tu řeší? Já nevím teda jak on, ale já se nevědomky chytám každé naděje, každé věci, díky které přežiju o hodinu déle. Ale žádnou naději stejně nemám. Začátek svého života jsem prý žila s rodiči v lesích, ukrytí před válkou. Na to si ale vůbec nevzpomínám. Jednou nás ale objevili a my museli utíkat aby neodvedli tátu do boje. Nějací hodní lidé bez kraje nám pomohli, na ty si už vzpomínám. S nimi v nenápadném rozpadlém domě jsme přežili válku. Stali se z nás hledáné osoby, a ti lidé, manželé, nás ze strachu udali. To už jsme měli i Tita. Tátu zatkli a nás odvedli s ním, mámu tam asi nechali. Nevím, jak se to tátovi povedlo, ale nějak je přemluvil, aby nás nechali. Vše, všechen skromný majetek co jsme měli nám sebrali a my museli začít od začátku v šestém kraji. Proto nemám šanci se ostatním ubránit. Nemám šanci najít v aréně jídlo.
Nemám šanci přežít Hladové hry.