First Hunger Games [cz]

5. Splátci

Zase se mi začaly třást nohy při pohledu na to mohutné a svalnaté zvíře přede mnou. Je to obrovská bílá klisna. Nebezpečně pohazuje hlavou a nervózně hrabe kopytem. Teď už je to vážné. Stojím v dlouhé hale plné bílých koní a hromadou lidí. Ostatní splátci. Z dálky si je prohlížím, ale jak jsou všichni oblečení barevně, nevím, kdo je kdo. Vsak je ještě poznám, na rozhovorech. Za pár minut totiž začne přehlídka a my už jen čekáme na signál, že máme nasednout na koně.
Přichází Lukas. Má na sobě modrou čepici strojvůdce, pozlacenou látku na ramenech, modré sako. Jeho modré rukávy se postupně mění na šedou, a na rukách na úplně černé rukavice, na nohavicích to samé. Vypadá v tom elegantně. Nechtěně si vybavím, jak z vlaku vyskočil otec v podobném, i když skromnějším úboru. Zatřepu hlavou. Teď není čas na vzpomínky. Když Lukas přijde, jako vždy sklopí hlavu a mlčí. Čekáme na signál. Pořád kolem mě lítá Saga. "A pamatuješ si, jak máš sedět? A nezapomeň se usmívat! Dávej pozor, ať si nezmačkáš šaty! A ty šaty jsou vytvořené hlavně na jízdu na koni, ne na chůzi, takže nepadej!" to mi nemusí říkat. Už sem s nimi musela dojít sem, což bylo peklo samo o sobě.
Zvenku se ozvaly bubny a jásot. Podívala jsem se na tu obrovskou klisnu vedle mě, a na dámský sedlo na ní. To chce klid, Daisy, klid. Už si to dělala alespoň 3 krát. Přichází Petir, který doteď něco říkal Lukasovi, a přistaví mi malou rampu. Levou nohu zaseknu do třmenu, chytnu se sedla a vyhoupnu se. Za letu se přetočím a dám obě nohy na levou stranu. To by bylo! Nasednout se mi povedlo. A na první pokus! Musím se pousmát. Před pár dny jsem ani neviděla koně zblízka a teď mám nasedat a sama klusat! Podívám se po Lukasovi. Už je taky v sedle, rovný, vyrovnaný, jako by tohle dělal celý život. Vypadá opravdu elegantně.
To už se ale otevírá brána před námi a jásot a bubny se rozlehly po hale rychlostí blesku.
Splátci z prvního kraje se dali do pohybu. Po nich vyrážejí další a další. Nestíhám se ani bát a už musíme jít. Narovnávám se a moje klisna vyjde sama, úplně na krok stejně s koněm Lukase.
Když jsme u otevřené brány, všímám si, že je na ní velké zrcadlo. Zahledím se do něj, a dost mě překvapí, že jsme to my. Vypadáme... Jinak. Oba máme velké bílé koně. Já mám své černé vlasy svázané nahoru ve složitých kruzích, převázané bílou stuhou, modré stíny, bílou rtěnku, a tmavý odstín pleti na mých kulatých dětských tvářích. Šaty mám po úzký pas modré, poté stejně jako Lukasovy rukávy přecházejí do šedé, až černé. Místo rukávů mám černou průhlednou látku, dosahující až po moje kolena. Šaty končí až těsně nad zemí, proto se v nich špatně chodí. Netuším, co mají znázorňovat. Mě to připomíná kontrast jasné oblohy s mraky a dýmu, všudypřítomných továren a starších lokomotiv chrlících špinavý čoud. Ale nevím. Lukas vypadá hezky, já jako dítě, který se ocitlo někde, kde nemá. Což je vlastně pravda...
Klisna přejde z chůze do klusu a mě oslní jasné světlo. Když se rozkoukám, zjistím, že jsou okolo stovky, ba stovky, tisíce lidí, kteří mávájí, ukazují na ostatní a výskají. Po celé ploše zní hymna doprovázená bubny. Snažím se usmívat a mávat, ale když se trochu začnu sunout dolů ze sedla, raději toho nechám, chytnu se otěží a jen se usmívám. Dívka přede mnou, z pátého kraje, která má krátké šaty s podivnými pruhy, asi drátky, takovou rovnováhu nemá, pomalu se sesouvá a naklání, a křečovitě se drží sedla. Nojo, mám štěstí, že sem se to naučila.
Klusáme po 4 proudové silnici, obklopené domy. Ze všech oken kouká několik lidi. Chodníky ani nejsou vidět pod přívalem kapitolanů. Jedeme takhle několik minut, dokud se neocitneme na velkém kruhovém náměstí. Přímo naproti, na jednom z větších balkónu, podle Ságy, budou sedět tvůrci her, včetně pana Undersee, hlavního tvůrce. Prezidentka Snowová tu asi nebude. Projíždíme kolen toho balkónu, ale nestíhám si je prohlédnout. Jen další hromádka kapitolských lidí. I přes odpor se pokouším zachovat úsměv. Proč to vlastně dělám? Stejně dřív či později umřu...

"Takže pozorně mě poslouchejte. Lukasi? Posloucháš?! Dobrá. Jestli chceš přežít, doporučuji ti to."
Petir začíná další ze svých přednášek. Tahle ale vypadá dost důležitě. Dychtím po každé informaci, která mi pomůže přežít byť o vteřinu déle.
"Na rozhovorech jste se ukázali přesně tak, jak jste neměli. Lukasi, měl si být sebevědomý, nechovat se, alespoň na veřejnosti, jak šedá myš v koutě. Zvednout hlavu, silný hlas, sebevědomé chování. Teď tě všichni považují za slabocha. A očividně jím i jsi. Ale neměl si to dávat najevo. Daisy, ty to samý. Ano, měla jsi vzpřímené držení těla, na rozdíl tady od někoho, ale hlas? I přes mikrofon si mluvila potichu. Když se to dá dohromady, vypadáš jako loutka, jako bychom tě vycvičili, co máš říkat. Což je pravda, sama by si neřekla nic. Gratuluju. Celé jste si to zkazili. Ale ještě máte šanci. Teď budete totiž dva týdny trénovat. Ve výcvikovém centru budou všichni splátci cvičit dohromady, proto musíte udělat dojem alespoň tam. Lukasi, ukaž svojí sílu. Vím, že jí máš, vidím ty svaly. Daisy, ty si vyzkoušej všechny zbraně, co najdeš. S tou, která ti bude nejvíce vyhovat, cvič. Ostatní sice budou vědět, jakou zbraň používáš, ale budeš s ní alespoň trochu umět, takže ti to může zachránit život.
Ale teď k ostatním splatcům. Vybral jsem ty, kteří svým vystupováním a zdravotní stránkou můžou být nebezpeční. Pozorně poslouchejte.
Druhý kraj- oba splátci byly za války už v terénu. Amy je šestnáct, je rychlá, mrštná a nenápadná. Potenciálně nebezpečná. Kontrolujte, jaké zbraně dokáže používat. Bude se to hodit. Pokud vás teda nezabije dřív, než ji v aréně spatříte.
Druhý splátce je opak. Je velký a nemotorný, je mu sedmnáct. Ale pozor na jeho sílu. Dokázal by vám zlámat ruce jak suché klacky. A rád zabíjí. Ve válce byl už od 13 let, a poněkuď ho to poznamenalo. Hladové hry jsou pro něj jako dělaný.
Další nebezpečí je dívka z čtvrtého kraje. Čtvrtý kraj je, jak jistě víte, zaměřený na rybolov. Tato šestnáctiletá dívka se díky tomu, že muži byli ve válce musela naučit přežít, obstarat si potravu a používat zbraně. Koukejte na její techniky, jestli se někdy přiblíží k sektoru s rostlinami. Lecos od ní můžete okoukat.
Další je 15 letý kluk ze sedmého kraje. Se sekerou to opravdu umí. Také ho pozorujte. Podobný je i hoch z desátého kraje. Ten zase umí s nožema. Je mu sedmnáct.
Ale hlavně nezapomeňte. Nebezpeční jsou všichni. I ten nejustrašenější člověk vás může bodnout do zad, když je nouze. Hlad dělá s lidmi divy. Dávejte na to pozor. A teď už běžte. Máte co dělat."