First Hunger Games [cz]

6. Výcvik

Je to rozlehlá místnost, oddělená zhruba jeden a půl metrovými stěnami do desítek sekcí. Kolem mě postávají další lidé mého věku, hlavně starší. Ostatní splátci. Poprvé se vidíme takhle nablízko. Nervózně po sobě pokukujeme. Je vůbec možné, ze se již za dva týdny se budeme muset pozabíjet?

Nějaký kapitolan nám vysvětluje pravidla i zákazy. Můžeme tu dělat cokoliv chceme, ale nesmíme si ublížit navzájem, tak by asi zněl souhrn jeho zdlouhavého projevu. Dal nám volno. Na okamžik se rozhostilo ticho.

První splátce se odtrhl od skupinky. Je to ten z druhého kraje. Garl myslím, že se jmenuje. Těžkopádně se sune a míří k sekci s těžkými zbraněmi. To už se vzpamatovávají i ostatní. Rozcházejí se do všech směrů, prohlížejí si sekce a postupně do nich zapadají. Než si stíhám cokoliv uvědomit, stojím tu úplně sama. I Lukas už někam odešel. Místností se rozezněla hlasy, chrastěním zbraní a nárazů a hromadou dalších zvuků.

Vydávám se teda do toho chaosu. Procházím kolem sekcí s obrázky rostlin, stromů, lan a podobných věcí. Konečně vidím zbraně. Zahnu tam, zrovna tam žádný splátce není, to je dobře. Je tu jen nějaký učitel. Dívám se po stojanu se zbraněmi. Je tu sada nožů, nějaké háky, podivné malé vidlice a hromada dalších, které ani nedokážu pojmenovat.
Ten učitel se na mě podíval a protočil oči. Nejspíš doufal v někoho.. Zdatnějšího. Vzala jsem do ruky nůž. Co mám teď k sakru dělat? Kus přede mnou byl terč. Mám ho teda hodit? To asi není moc dobrý nápad.. Chvíli přemýšlím, jak ho mám chytnout a jak se mám napřáhnout. Nevěděla jsem tak dlouho, až přišel ten chlap, vzal mi ho z ruky a než sem mohla cokoliv postřehnout, nůž už se houpal ve středu terče. Zalapala jsem po dechu. To asi není nic pro mě.
Snažím se ho napodobit, vší silou vrhnu nůž směrem k terči. Odráží se rukojetí od úplného kraje terče a padá pár metrů dál. Za sebou zaslechnu smích. Prudce se otáčím. Je tam nějaká splátkyně, kterou neznám. Pochechtává se, pak se otočí a už si mě dál nevšímá. Rychle s této sekce vycouvávám. Vrhací vecičky nejsou nic pro mě. To samé mě čekalo o sekci dál, u nějakých těžkých zbraní. Sotva jsem je uzvedla.  Vypadá to pro mě bledě. To není žádná novinka.

Po pár dnech jsem konečně přišla na něco, co je pro mě lepší. Pozorování. Nikdo si mě nevšímá, nikdo mě nevidí. Ze sekce se stromy vidím krásně na dvě protější- sekce těžkých zbraní a sekce lukostřelby. Pozoruju ostatní z koruny sotva šesti metrového stromu.
Vidím, že kluk ze sedmičky dokáže posunou velkou krychli kovu jako nic, malým kamenem se trefí na několik desítek metru přesně, ale s lukem mu to nejde- je neobratný.
Vidím, že holka z jedenáctky dobře ovládá lukostřelbu. Než ale luk použije, obezřetně se ohlíží, jestli jí někdo nesleduje. Jinde se chová neschopně, tady perfektně. Strategie.
Vidím, jak holka z čtyřky, o které se zmínil Petir, opravdu vyniká. Dokáže rychle šplhat na stromy, okamžitě rozpozná jedlé rostliny , dokáže najít vodu téměř všude a když si myslí, že ji nikdo nevidí, zkouší si různé pasti. A celou dobu o mě nikdo ani nezavadil pohledem.

Je brzo ráno. Sedím v čtvercové místnosti se sedadly dokola a čekám až mě vyvolají. Před chvíli odešel kluk z pětky, vysoký, sedmnáctiletý a vyhublý. Teď bude řada na mě. Dosud ještě nevím, co budu předvádět tvůrcům. Bylo by skvělé, kdybych dostala dobrou známku, to mi může zachránit život. Ale to se mi nepovede.

"Daisy Howardová!"
A je to tady. Po předvedení svých dovedností nás pošlou rovnou vznášedlem do arény. Víme jen o jedné věci, co v aréně bude.

Smrt.