NEILepší

Kapitola 1.

Konečně mám za sebou dohadování s ochrankou, jestli mohu do letadla s Cobie. Nikdy bych ji nenechala zavřenou v kleci v zavazadlovém prostoru. Jen jsem přišla o 50 babek. No co, mohli klidně chtít i víc takže budu ráda i za takovou sumu. Nasedám do letadla a hned mě jedna z až nezákonně krásných letušek dovedla k mému sedadlu. Jak mohou být ty letušky tak pohledné? Ptala jsem se sama sebe, když v tom jsem zahlédla druhou letušku. Letušku s několika vlasy a nejednou bradou. Svá předchozí slova jsem hned spolkla zpět a doufala jsem, že se ke mně posadí někdo normální. Přece jenom je to 5 a půl hodiny cesty, takže vážně nestojím o ukecanou bábu nebo slizského ošmatlávače. Letím první třídou. Ano, je to zbytečně dvakrát dražší, ale jsou tu více vychovaní lidé, větší pohodlí a lepší personál. Jo a ta letuška o které byla řeč, ta ne-zrovna-pěkná byla ze druhé třídy, naštěstí. Aktuálně jsem se snažila narvat svůj značkový kufr do horní přihrádky. Vzhledem k té ceně jsem byla dost opatrná, ale hlavně mi přišlo, že se tam nevešel. A to cestuji dost nalehko! Takový skromný kufřík. Sakra proč se tam nevejde! Najednou jsem slyšela jak chlap ze sedadla za mnou si povzdechnul, demonstrativně vstal a zmáčknul jakési tlačítko, které způsobilo, že se prostor otevřel asi o 20 cm víc. Jsem to ale idiot, poděkovala jsem a pán na mě jen vrhnul mé myšlenky potvrzující pohled. Konečně jsem usedla na své místo, svlékla si kabát a vyndala Cobie z přenosné tašky. Není to vůbec poprvé co se mnou cestuje, takže je zvyklá. Jsou jí už skoro tři roky, za tu dobu letěla minimálně tak 10 krát. Sedadla byla černé barvy v kombinaci se světle zelenou, vypadalo to překvapivě vkusně, a byla velmi pohodlná. Přede mnou byl stolek, vedle mě jedno sedadlo, a naproti další dvě. Dlouhou dobu nikdo nepřicházel, když v tom asi 20 minut před odletem přiběhly tři slečny cca mého věku. Lekla jsem se co to asi bude za lidi. Přeji si jen klidný let, nic jiného. Později se ukázalo, že jsou to celkem fajn holky. Měly stejný problém se zavazadly jako já, takže nejsem až tak blbá! S pocitem největšího krále jsem jim poradila tlačítko, na což oni odpověděly jen hlasitým křikem a hned se se mnou začly seznamovat. Ježiši Kriste. Dostala jsem trochu strach. Jedna po jedné za mnou chodily mě obejmout a uculovat se nad Cobie. Měly nějaká úchylně sladěná jména, něco jako Nicky, Vicky a Tricky. Fakt divné, ale vypadaly mile. Trochu hyperaktivně, ale mile. Usadily se na tři místa, o kterých jsem mluvila před chvílí. "Dáš si šampáňo?" Vyprskla na mě jedna ze slečen s křečovitým úsměvem. Někdo by možná řekl, že jsou pod nějakým vlivem, ale před časem jsek byla taky taková, takže chápu, že chtějí jen rozdávat úsměvy. Odkývla jsem jim šampaňské a uklidňovala Cobie, která vypadala, že z nich dostane infarkt, asi jako já. Po chvilce přiběhla platinově blonďatá modelka, pardon, letuška, s šampaňským a čtyřma sklínkama. Nalila nám a Vicky (nejspíš) zakřičela "Na naše setkání!", na což všechny jednohlasně vykřikly "jéé!" Bylo to...divný. Už jsme dopíjely flašku a holky vedly v jednom kuse prázdné rozhovory. Díky bohu, konečně jsme startovali. "Vítáme Vás v letu 74619, děkujeme že jste si vybrali naši linku Virgin America 406 z New Yorku do Los Angeles, let bude trvat 5 a půl hodiny, mezi tím jsou Vám k dispozici naše letušky, které můžete požádat o..." Bla, bla, bla. Nakonec řekli, že se máme připoutat. Dobrá zpráva je, že se konečně pohnem. Ta špatná, že strávím celý let popíjením šampaňského, masáži, obsluhováním a...no, nakonec to asi tak špatné nebude. Letím do LA!

-Díky za přečtení, obrázek jsem kreslila :) Greti