Clove: Zabij, nebo budeš zabita...

1

Nůž se se spokojeným drnčením zabodává do středu terče a já s půlobrátkou vlevo vrhám další, opět neomylně do středu. Jo. Tak se mi to líbí. V okamžiku, kdy ale vrhám třetí nůž, slyším hlas, známý, ale nedokážu ho nikam zařadit: „Clove?"

Zhrzeně přihlížím, jak třetí nůž míjí cíl a zabodává se asi pět centimetrů od místa, kam jsem se chtěla trefit. Otáčím se za hlasem a málem leknutím házím nůž po hlavě svého nejlepšího kamaráda. „Cato? Co tady k čertu děláš? Já, já myslela, že spíš." Doufám, že si Cato nevšiml mého zajíknutí, které je ode mě mimochodem dost trapné, zvlášť když je jedenáct hodin večer a vy házíte v tělocvičně nože, protože na beton víte, kdo letos půjde do Her. To, že zítra je Sklizeň, radši ani nezmiňuji. A už vůbec nemluvím o tom, že tady ani nemáte co dělat. Máte být doma a spát. Komu by to nebylo trapné? Já už jsem tak docela utahaná po celém tom hnusném dni, kdy jsem musela udělat asi sto padesát kliků bez ohledu na zítřejší Sklizeň. A je to tady. Zbláznila jsem se, protože se mi chce ještě trénovat, nehledě na to všechno a den, nebo spíš noc před Sklizní, no.

„To bych se měl já ptát tebe, Clove, co tady děláš. Pokud vím, něco děláš, ale nemáš to dělat, jestli mi rozumíš..."

„Jo, rozumím tomu ale nikoliv tobě. Asi víš, že nesnáším poslouchání dospělých, tak se mnou nemluv jako s osmiletou, buď tak laskav." Snažím se pod maskou vražedného ksichtíku zamaskovat, že mě tyhle hádanky ohromně baví. Jo, přesně. Snažím. Cato to poznal, jako vždycky pozná, že se začínám slovní přestřelkou bavit. No bože, jak to pozná? Ugh, to je vlastně jedno. Když jdu zítra do Her, asi bych měla tyhlety stupidnosti, blbosti, hlouposti, kraviny, přízemnosti... Vynechat. Přecházím k prvnímu terči a vytrhávám z něj nůž. Po očku sleduju Cata, co on na to. Nic, asi mě neuznává za hodnu odpovědi. Beztak jsem jen zopakovala to, co on už dávno ví. Jo a mimochodem, těch kliků bylo (jen) sedmdesát, ale stejně mě všechno bolí, jak vytrhávám druhý nůž. Třetí jen chytám za rukojeť a kopu do terče. Nůž se uvolňuje sám a já všechny schovávám do pouzdra. Co se tu budu zdržovat, pokud to neumím, tak to neumím. Z lavice beru svou bundu a zpod ní vytahuju své staré ošoupané tenisky. "Tak běž už, Cato. Jdu domů."

„Počkej." Zvedá se on. „Doprovodím tě."

„To jako proč? Bojíš se, že netrefím domů? Nebo že mě cestou sežere zlý vlk nebo tak něco?"

„Prostě tě chci doprovodit, tak se s tím nějak srovnej, Clove." Říká on a já se snažím zakrýt, jak rudnu. Nečekala jsem to.

„Cato, jestli se bojíš tohohle, on se za mě někdo stejně nabídne, patnáctiletá holka do Her nepatří." S tím si nazouvám boty a bundu. Cato po mně natahuje ruku, ale já jsem rychlejší, vstávám a běžím do tmy k sobě domů. Doufám, že si nikdo nevšiml, že jsem odešla.

Moje boty nejdříve ve zběsilém rytmu dopadají na zem, ale pak zpomaluji. Nevím proč, ale mám ráda tmu. Rozhlížím se po ztichlých domech a mířím k nám, na konec dlouhé řady domů. Ne, nebydlíme ve Vesnici vítězů, tak luxusně na tom nejsme. Nebydlíme špatně, ale ani ne nejlépe. Jsem jedináček, tak máme doma dost místa, ale dala bych nevím co za teplou vodu. Tiše se vkrádám k nám na zahradu a hledám provaz visící z mého okna. Cestou pozorně poslouchám. Dům je ztichlý, rodiče už asi spí. Do něčeho narážím hlavou a je to můj provaz. Já jsem nenapravitelná a zjevně i jediný člověk, který je v tuhle hroznou noční dobu vzhůru. Lehce šplhám po provaze visícím z otevřeného okna asi pět metrů nad zemí. Tam jsem během deseti vteřin a hladce se přehoupávám přes parapet. Moje sklizňové šaty visí na skříni, ale já nemám čas zkoumat jejich detaily. Opatrně skříň otevírám a zpod polštáře vytahuji pyžamo. Tenisky vzápětí letí každá do jiného kouta pokoje a oblečení se válí všude po podlaze. Uprostřed toho ležím já v pyžamu a v posteli jako královna brajglu. Uvnitř se cítím podivně prázdná. Nechci do Her a ani nevím, kdo to letos bude, ale asi právě zrovna já. Po asi hodině konečně usínám, ale jen lehce a mělce.