Clove: Zabij, nebo budeš zabita...

4

O čtyři čtvrtě hodiny později jsem se (konečně) vysprchovala (mám pocit, že té šeříkové pěny jsem na sebe nalila víc než vody). Omotávám kolem sebe župan (opravdový, ne starou košili) a letím vyzkoušet ten kondicionér, který náhodou ještě poznám a pro moje vlasy je to super vynález. Češou se úžasně. Pak na sebe házím ty legíny a triko, co jsem si vzala. Je fakt divné, že mi všechno sedí, jako by ti Kapitoláci věděli, kdo bude vylosován a kolik měří. Hledám nějakou gumičku a když ji nacházím, svazuji si vlasy do drdolu a letím na poradu s trenéry.

Jak jsem předpokládala, už tam sedí Cato a baví se s Lyme, Brutem, Enobarií a Levisem, dalším vítězem. Enobaria si mě všímá první. „Á, madam Kentwellová už nás také ráčila poctít svou přítomností, to je ale milé. Posaď se, Clove." Někomu by se to od ní mohlo zdát hnusné, ale já vím, že to nemyslela zle, ona taková prostě je. Věnuje mi úsměv skrz špičaté zuby a já jí ho nervózně oplácím. Znám ji z akademie, občas se přišla podívat, jak trénujeme a párkrát nás učila házet cokoli. V tom je dobrá. Takže už s ní mám zkušenosti, co si nemám brát osobně a co jo.

„Moc jsi toho nepropásla, jsme tady asi pět minut." Ozývá se Cato. Asi už se taky stihl umýt, má na sobě džíny a černomodrou mikinu. Sekne mu to.

„Tak co umíš, Clove?" Ptá se Brutus, zvedá ze stolu hrníček a něco z něj pije.

„No, já, ehm... Umím to s noži, jsem rychlá, a, no, umím dobře střílet z luku, ale nemám to ráda a asi bych zvládla házet ještě sekery, ale nezkoušela jsem to, co já vím..." Tak tohle nebyla dobře připravená taktika, ale vím, že nemá smysl říkat, že neumíte něco, co umíte a naopak, jako to dělají Splátci z obyčejných krajů. Ví to Cato, Enobaria, Lyme, Levis a Brutus, takže celé osazenstvo místnosti (ostatní mentoři trčí bůhvíkde) a Cinderellu to očividně nezajímá, upravuje si tu svou příšernou rtěnku. Hm, blázen.

„Jasně, Clove. Máš už nějakou taktiku?" Táže se Levis.

„Co je vám do toho? Jak se podle vás vyhrávají Hry?" Odsekávám prudčeji, než bych si představovala.

„Odpověz mi odpovědí, ne otázkou, buď tak laskavá."

„Co je vám do toho. Jak se podle vás vyhrávají Hry." Opravuji se a Cato dusí smích. Levis nespokojeně tiskne rty k sobě, ale už nic neříká.

„No dobře, Clove, a kdyby se něco stalo a nebyla jsi u Rohu Hojnosti, neměla jídlo ani nic takového, co bys udělala?" Zjišťuje Lyme.

„Tyhle otázky jsou už otravné a odpovědi na ně jsou pouze moje věc." Oznamuji bohorovně. „Co byste řekli individuálnímu rozhovoru?" Zvedám se a odcházím do pokoje. Nerada to přiznávám, ale poznám, když se nějaká debata začíná kazit, ale u téhle jsem nepoznala, že byla podělaná už od začátku.

„Clove, vrať se." Úsečně přikazuje Brutus, ale i když z něj obyčejně mám docela strach, nevšímám si ho. Co mi může udělat? Nic.

V pokoji vytahuju z nočního stolku papíry a propisku. Chvíli čmárám blbosti z hlavy, ale pak si sepisuju variantu rozhovoru pro Caesara:

Caesar: Tak co, Clove, jak chceš vyhrát? Měla jsi nejlepší hodnocení ze všech, jak to?

Já: Co je vám do toho? Jak se podle vás vyhrávají Hry? (krutý úšklebek)

C: Máš pravdu, ale já mám dovoleno sázet, tak nechci prodělávat, co vy na to?

J: Musíte zamakat, v sázkové kanceláři na mě bude fronta, že pokud si nepospíšíte, přespíte tam.

C: Sebevědomí ti nechybí, tak ti tu všichni budeme držet palce, ať vyhraješ! Co tvůj kraj, co tam děláš?

J: Otázka na vás: Co asi dělá nejlepší Splátce ve Druhém kraji u sebe doma?

C: A co Kapitol, jak se ti líbí?

J: Abych řekla pravdu, Caesare, když jsem přijela, nechtěla jsem věřit, že tohle je hlavní město mého úžasného Druhého kraje!

C: To se ti tam tak líbí? Tak to musíš vyhrát, aby sis mohla své úžasné domoviny užívat ještě hodně dlouho! Milá Clove, děkuji za rozhovor, ale minuta s tebou už bohužel vypršela! Prosím velký potlesk pro naši budoucí vítězku Clove Kentwellovou!

Kéž by to tak doopravdy bylo...

Whoa, don't kill me! I když bych si to zasloužila, 690 slov je na mě docela bída, ale do téhle části jsem toho neměla moc co napsat.