Clove: Zabij, nebo budeš zabita...

5

„Clove? Hej, Clove!" Boože, co tady chce Lyme???

„Lyme, co potřebuješ? Dá se to vyřídit, aniž bych se musela zvedat a otevírat ti?"

„Obávám se, že ne. Zvedni se a otevři mi." To s nelibým vrčením činím. Lyme vstupuje do mého pokoje, jako by jí to tu patřilo, a usazuje se na nočním stolku. Já si sedám naproti ní na postel a pokládám blok s rozhovorem pro Caesara vedle sebe prázdnou stranou nahoru. Lyme si mého rychlého pohybu, jakým jsem honem blok zakryla, všimla.

„Co je to, Clove?"

„Nic."

„Něco to být musí." Rychle se pokouším si blok vzít a zachránit ho před Lyme, ale ona je rychlejší. Zírá na rozhovorovou stránku a chvíli ji studuje očima, v obličei jí není vidět jakékoli citové hnutí. Po asi minutě blok pokládá a její zelený pohled se vpíjí do mého. „Nějak moc si věříš."

„Ty to říkáš, jako by to bylo něco špatného. Já bych zase moc ráda věděla, co tu vlastně děláš."

„Po kratší poradě s ostatními mentory jsme se rozhodli vyhovět tvé ne zrovna zdvořilé žádosti o individuální rozhovor s mentorem. Proto jsem tady. A ano, přílišná sebedůvěra může být veliký problém. Nezapomeň, tohle jsou Hry, ne školka. Ve Hrách musíš myslet na všechno, na což vy profesionálové často zapomínáte. Pro jedno zapomenete na druhé."

Něco mě na její řeči zarazilo, ten způsob, jakým řekla slovo profesionálové a že řekla vy profesionálové a ne my profesionálové. Co vím, Lyme byla taky trénovaná, ale na akademii jsem ji neviděla ani jednou. Tak se jí zeptám, hlavu mi neurve (doufám).

„Lyme? To, jak mluvíš, jak jsi řekla: vy profesionálové, tys nebyla profík?"

Lyme bledne a svírá rty. „Ne, Clove. Já nejsem ty. Já se od dětství nepřipravuji na to, jak budu někoho vraždit jen pro něčí zábavu. Ano, vyhrála jsem. Bohužel."

Na tohle nemám co říct. Asi bych řekla: To je mi líto, Lyme. Ale to by taky mohlo vyznít, jako že je mi líto, že jsem nevyhrála, a to nechci.

„Tak, jdeme na to. Co hodláš dělat v aréně?" Lyme jako by zapomněla poslední půlminutu.

„Asi to, co všichni. Spojit se s profíky, pak je podřezat ve spaní-" Umlkám. Vzpomněla jsem si na hrozbu Fellersových. Cata nesmím zabít, to je jediná cesta domů. To mi nikdo nebude moct něco vytknout.

„No a dál, Clove?"

„Já, mně je nějak špatně." Pokouším se vylhat z toho, že vlastně nevím. „Musím na záchod."

„Ne. Teď si sedneš a povyprávíš mi, co se děje."

„To je na delší povídání." Ani za nic jí nebudu vykládat, co se děje. Rozhodně to není nic, co bych sama nezvládla.

„Miluji večerní vyprávění." To má být rozhovor s mentorem nebo s mou učitelkou dějepisu? Jaktahleženskápoznalažejeněcošpatně??

„Stejně se to dozvím sama, jsi akorát hloupá." Podotýká Lyme. „Dobře, Clove, kdybys teď byla sama uprostřed Her v lesích bez jídla a s jedním malým nožem, co uděláš?"

„Asi bych se dala k profíkům."

„Profíci tě vyhodili, nevezmou tě zpátky a zabijí tě, jakmile budeš na dohled."

„Stopovala bych ostatní a snažila se jim něco ukrást. Tím nožem bych mohla něco ulovit, najíst se a pak si někde najít úkryt."

„Kde bys hledala úkryt?"

„Ehm, já... Našla bych něco doře schovaného a-"

„Už teď vidím, že nevíš. Prosím tě, neblufuj, řekni že nevíš, je to hrůza to tvé plácání poslouchat." Není tu někde nějaká zbraň??

„Kde bys hledala úkryt ty?"

„Prvně bych našla vysoko položené místo nebo takové místo, kde by nikdo úkryt nečekal. Taková místa jsou dál od Rohu. Úkryt je vždy velké riziko. Když ho uděláš na stromě, musíš mít provaz, aby ses přivázala, ale i tak můžeš spadnout přímo před kohokoli. V jeskyni už může někdo být, když tam přijde někdo neezpečnější než ty, skončíš s odříznutou cestou a pravděpodobnost, že by tě nenašel, se rovná asi tak devadesát devět ku jedné ve tvůj neprospěch. No a stan, ten musíš každý den stavět a skládat, každý si tě při tom všimne a trvá to dlouho. Pokud víš, že tě nenajdou, „schovej" se klidně všem na očích, to je často nejlepší varianta. Ještě něco potřebuješ vědět?"

„Co voda, jak poznám, kterou můžu pít?"

„Předně musíš vědět, že není otrávená, to tu bylo, myslím, v padesátých Hrách. Takže, bezpečně čistou a pitnou vodu poznáš tak, že na jejím dně jsou drobní korýši - blešivci, nebo tak nějak se jmenují, to ti řeknou na tréninku. Řeka, v níž jsou pstruzi, je také pitná, ale v zásobě se rychle kazí. V žádném případě nepij vodu ze studánky, v níž jsou vodní berušky, perloočky a buchanky. Z té bys měla akorát tak zažívací potíže, neumřela bys, ale je lepší zůstat zdravá. Pokud máš kapsle na čištění vody, usnadní se ti to, ale musíš tu vodu mít."

„A oheň?"

„To je veliké riziko. Podle ohně tě můžou najít a zabít, skoro každý rok je tu nějaký blbec, který to udělá. Dobré je mít spacák a teplé oblečení, sirky samozřejmě taky nejsou k zahození, ale naučila bych se, být tebou, uzly a rozdělávání ohně bez sirek, nikdy nevíš, kdy ti to zachrání život. Chceš další rady?"

„Ne, díky, kdybych chtěla, přijdu si, nebo se zeptám na tréninku, nebo tak něco. Už můžeš jít."

„Tak zatím, Clove." Říká ona s úšklebkem a odchází. Nehlučně za sebou zavírá dveře a já jsem v černém pokoji sama, jen se svým blokem.