Clove: Zabij, nebo budeš zabita...

6

Konečně se odhodlávám roztáhnout závěsy, černá začíná být depresivní i pro mě. Znovu důkladně procházím pokoj, vyhazuju oblečení ze skříně, protože čmárat mě už nebaví a inspiraci také nemám. Při vyhazování oblečení ze skříně (nerada to říkám, ale narazila jsem na opravdu hnusné růžové triko, otevřela jsem okno a vyhodila ho ven; stejně bylo kapitolské, co řešit, že?) jsem si všimla dalších nenápadných dveří vedle skříně. Netřeba snad podotýkat, že jsem je neviděla. Se skřípotem se otevírají, když do nich kopnu. A hele, to mě těší, skvrna na kapitolské dokonalosti: Vrzající dveře.

Místnost, kterou za těmito dveřmi nacházím, je potemnělá a ve vzduchu visí těžký pach dřevěných pilin a ještě něčeho dalšího, asi starého papíru. Před očima mi létá prach a usazuje se mi na vlasech. Ostřím oči přes šero. Místnost je kruhovitá a podél stěn stojí nízké police s knihami, nejvyšší vysoké asi jako já. Přicházím na pět centimetrů a pokouším se rozlouskat názvy knih. Vnímám hučení kol pod nohama. Z nedostatku světla se vracím do pokoje a hrabu v bezedném nočním stolku, dokud nakonec nenacházím malou lampičku na baterku. Zkusmo ji rozsvěcím a zhasínám, dokud nezjišťuji, že světlo je v rámci možností to nejlepší, které momentálně můžu mít. Pouštím se do prozkoumávání knih. V první polovině knihovny nacházím samé encyklopedie, které mě zoufale nezajímají. Těžko si můžu vzít studie o jaderné fyzice nebo anatomii brouků a číst si to, abych zabila čas.

Druhá polovina je zajímavější a nejzajímavější je to, že jsem usoudila, že tu ještě může být něco zajímavého, a nesekla jsem s celým průzkumem. Zde se nacházejí romány, dobrodružné knihy a cestopisy. Oči mi sklouzávají na malý regálek označený zlatou kurzívou, kterou ale nepřečtu. Když přiblížím světlo, čtu to, co jsem číst nechtěla: Hladové Hry. Tak dost, domlouvám sama sobě, nejsi přece nějaká baba, co zdrhá, aspoň se tam podívej, čekají tě i horší věci. Prstem vytahuju jednu knihu a zkoumám přebal v tlumeném světle lampičky. Je tenoučká a blýská se na ní nápis: Jak přežít: Základní dovednosti a strategie pro Hladové Hry aneb Co byste měli umět. V duchu jásám a strkám si knihu pod triko. Desky mě studí na břiše, ale mně se nechce vzdát hledání. Třeba najdu další podobnou literaturu.

Mezerou po vytažení mé (ehm, ehm) knihy vidím vzadu, nacpanou za dalšími, také knihu (světe, div se, že to není slon, v knihovně). Dá mi trochu práce ten svazek vytáhnout, ale ten pohled stojí za to: Navrchu je fotografie dívky se dvěma sekerami a nad tím nápis: Emilia Taylorová ve Hrách (podle skutečnosti). Teď teprve usuzuju, že mých knih je dost na to, abych měla co číst do příjezdu do Kapitolu. Myslím, že teď je půl čtvrté odpoledne = hodně času. Co asi teď dělá Cato? Nehodlám mu sice vlézt do pokoje, abych to zjistila, ale je to můj nejlepší kamarád, tak mě to přirozeně zajímá. Ale vždyť je to jedno. Odkdy mě zajímají další lidi? Ale Clove, klidni se. Další lidi tě zajímají už od školy. Jo, a hlavně to, jak je vraždit. Hahá. Pro pobavení Kapitolu, zrůdo.

„Drž hubu." Mumlám si sama pro sebe, ale asi mě jde slyšet, protože ode dveří se ozývá náhlé:

„Cože?!?" A to docela známým hlasem.

„Cato!" Vypísknu a knihy mi zpod trika vypadávají na zem. „Jejda."

„Co jsi dělala v té skříni, Clove?"

„To je moje věc, ale že jsem kámoška, tak ti to řeknu: Pokoušela jsem se tam ulovit fialového tygra se čtyřma ušima a pěti nohama, abych si ho mohla dát k svačině a jeho kosti do kapsy jako upomínku na rodný kraj, až budu mrznout v aréně."

„Poslyš, Clove, mně je vážně líto, že jsme tady oba, ale už se stalo. To, že se nikdo nepřihlásil-"

„Teď už fakt drž hubu, Cato. Já tohle odmítám poslouchat."

Catovi na čele vyskakuje kolmá vráska. „Jak si přeješ." Otáčí se na podpatku a odchází pryč.

„Počkej, Cato!" Volám na něj zoufale. „Já to tak nemyslela!!"

Cato se otáčí. „No tak si příště máš rozmyslet, co říkáš." Vychází z pokoje a nehlučně za sebou zavírá dveře. Na mě z toho jdou mdloby, toho dne již podruhé. Hrůza. Sesouvám se na postel a vybavují se mi slova naší učitelky zeměpisu, když na nás řve, pokud si sedneme dřív, než by si ona přála: ,Nebuďte jak ta sesouvající se pohoří, stoupněte si a dělejte!!!' Tomu se vždycky tlemíme jak blbci, já, Marina, Jackson a Joe, sice je to strašně trapná věta, ale co. Aby bylo jasno, ten kluk se jmenuje Jackson Smith a Joe je jeho dvojče. Marinu už jsem objasnila a o mně snad není potřeba nic pdotýkat.

No nic, Cato odešel a já z toho chci omdlít, to se musí rychle napravit. Dívám se na hodiny visící u dveří do koupelny a docela mě šokuje, když zjistím, že už je půl páté odpoledne. To jsem tu tak dlouho? Jo, a budu tu ještě déle. Pohodlně si lehám na tu nehorázně měkkou postel a chvíli přemýšlím, jakou knihu mám otevřít první. Nakonec se rozhoduju pro Emilii Taylorovou. Již po první kapitole mi ta kniha přirůstá k srdci a je to poprvé za celý můj život, co čtu déle jak tři hodiny. Když kniha končí, chce se mi skoro brečet a umiňuju si, že až tohle vyhraju, koupím si ji taky. Pak je tu kniha Základní dovednosti a strategie pro Hladové Hry aneb Co byste měli umět. Je to taky zajímavé, ale není tam moc věcí, co bych nevěděla z Emilie Taylorové. Pár věcí mě docela zajímá a uznávám, že donutit mě nepřeskakovat nudné pasáže je pokrok.

Když tohle dočítám a mrkám na hodiny, docela mě překvapuje, že už je deset večer. No co, budou další dny, ale záleží na tom, kolik jich bude. S trochou štěstí tak týden...

Tak prázdniny, super!! Už jsem se zmínila, že nesnáším Velikonoce? Plánuju třídílnou Clove, tak prosím pište do komentů, jestli chcete, abych až to dopíšu, napsala Emilii Taylorovou. Taky prosím pište, jak se vám to líbí.