Clove: Zabij, nebo budeš zabita...

2

Dva mírotvorci (nevypadají, jako by jejich prací bylo tvořit mír) mě chytají každý za jednu ruku a odvádějí mě do soudní budovy. Dívám se po Catovi a oči se mi zalévají slzami. Tohle jsem nechtěla, je to nejhorší den v mém životě...

Přes slzy v očích se dívám do zšeřelého vnitřku místnosti, kde strávím následující půlhodinu. Je tam pět židlí, okno zpola zakryté závěsy, stolek, a, co je nejhorší, váza bílých růží. Tak takhle nám ukazují svou nadřízenost. Bílé růže, nevinnost a odpornost v jednom...

Před očima mi vyskakují mžitky a pak už vidím jen tmu.

„Clove? Clove!"

„Asi omdlela, co se dělá, když někdo omdlí?"

„Já nevím, někoho zavolat-"

„Ne, jsem v pohodě." Mátožně si sedám. Panebože! Profesionálka Clove Kentwellová omdlela kvůli bílým růžím! Tohle se nesmí nikdo dozvědět!

„Tři minuty." Oznamuje mírotvorce stroze.

„Clove, holčičko, tak oni tě vylosovali..." Natahuje máma.

„Už to tak vypadá." Objímám ji.

„Vrať se, Clove. Prosím." říká jenom otec a mně do očí vhrkávají slzy. Proč? Připravuju se celý život a brečím? To není normální. Pevně je oba objímám. Jak se vyhrávají Hry? Spojíte se s profíky, jasňačka. A pak co? Podřežete je ve spaní? A co Cato? Jak jsem mohla skončit ve Hrách se svým nejlepším kamarádem?

„Neboj, tati, zkusím to. Vyhraju a vrátím se a budeme bohatý. Slibuju." Pak už jen setrváváme ve společném objetí, až přichází mírotvorce a oznamuje, že tři minuty skončily. Mám pocit, že z nich ubral, aby mě podkopal. Rodiče musí odejít, poslední ujišťování o výhře, objetí, slzy, to se mi motá do jednoho.

Na další návštěvu nemusím čekat dlouho. Marina, moje kamarádka z akademie, se přichází rozloučit. Ujišťuji jí o tom samém, co rodiče. Marině je taky patnáct, jejím oborem jsou sekery. Největší risk jsou ale šípy. Ty v aréně být ani nemusí, tak je blbost se specializovat jen na ně. Nože byly zatím skoro ve všech arénách, asi jen v sedmi nebyly. Nože rovná se jistota. Jasně, asi bych zvládla i jinou zbraň, ale nože jsou mi nejbližší a jsou moje specializace k tomu. Smutný směv a Marina musí odejít.

Nečekala jsem ale Catovu rodinu. Proč taky? Oni mají ve Hrách syna, nevím, proč sem chodili.

„Clove, víš, ty máš šanci vyhrát." Sděluje mi jeho matka, jedna z blízkých našeho starosty. Jasně, paní Fellersová, to vím taky.

„Takže, Clove. Přišli jsme ti říct jednu věc a pevně věříme, že si ji vezmeš k srdci: Moc dobře víš, že se výborně známe s nejmocnějším člověkem tady. Tyhle Hry jsou Catovy, rozumíš, Catovy. Udělej jediný krok proti němu, vrať se s jeho krví na rukou, braň mu ve výhře, nebo udělej cokoli, co by mu znemožnilo vyhrát - a můžeš své rodině dát tak poslední sbohem. Rozumíš?"

Nezbývá mi než přikývnout. To jsem si ještě naplno neuvědomila, co jejich slova znamenají. Pan a paní Fellersovi se zvedají a odcházejí. Dveře se potichu zaklapávají a poznání mnou projíždí jako ostrý hrot. Vyhraju a zabiju svou rodinu, které jsem ale slíbila, že vyhraju. Tak co teď. Nesmím brečet. Dalších 21 minut trávím sama, v mrtvém tichu. Nevěděla jsem, že jít do Her je takové.

Dveře se nehlučně otevírají a já vidím Cinderellu v tom jejím směšném úboru a za ní Cata, o dobrou hlavu vyššího než Kapitolanka na patnácticentimetrových podpatcích.

„Tak pojď, Clove, drahoušku." Trylkuje Cinderella a strká mě k sobě. Bez odporu ji následuji, ačkoliv mám chuť jí od plic říct, co si myslím o ní, o Hrácha o Kapitolu. Znělo by to asi nějak takhle:

Cinderello, sice za to nemůžeš, ale jsi prostě strašná koza, jako všichni z Kapitolu, i když jste k tomu fanatizovaní už od narození. Fakt se mi chce zvracet z Her a asi to udělám, pokud nezačneš mluvit normálně, jako všichni ostatní. Na to tvé oblečení se nedá ani koukat, tak se fakt divím, jak to můžeš nosit, a ten tvůj klobouk mám chuť rovnou zadupat do země. Hry a Kapitole, jste pěkně nechutní a asi byste měli lepší věci na práci, než nás takhle tyranizovat. To je mířeno na tebe, Snowe, ty padouchu, a taky na všechny, kdo tak směšně tlacháte o tom, jaké máme štěstí, že jsme byli vybráni, vsázíte si na nás a oslavujete naši smrt. Chápu, že jsme se někdy dopustili chyby, ale pro ty, kdo tu náhodou neumí počítat, je to sedmdesát čtyři let od konce revoluce, kterou jste vyhráli. To vám nestačí? Cítíte se stále povinni posílat nás na smrt?