Clove: Zabij, nebo budeš zabita...

3

Ten vlak byl teda bomba. Doslova. Ne že by tam tedy vybuchla, ale tolik luxusu na jednom místě snad nemají ani v Prvním kraji, co je zaměřený právě na luxus. Vagon, ve kterém zrovna jsme a jedeme směr Kapitol, je úžasný, jako by nám ho poslali na usmířenou. Skoro by mě tím dostali. Skoro.

Tak mě nechte to trochu popsat. Řada stolů nacpaných jídlem (nemůžu se dočkat, až to ochutnám), úžasně vypadající pohovka (už si na ni chci sednout, křišťálové lustry, které se třpytí v záři slunce rána, které mi zničilo život, a velká plazmová telka na stěně. A všude kolem postávají mentoři. Divné. Jako ne mentoři. To, že jsem si jich nevšimla. To bude asi nějaká divná druhokrajová herní zvyklost, nebýt na Sklizni..

Některé naše vítěze znám jménem: Enobarii se špičatými zuby a tmavými vlasy, asi třicetiletou, holohlavého, zhruba čtyřicetiletého Bruta a pětadvacetiletou, blonďatou Lyme. Znám i další, třeba v rohu vidím našeho nejstaršího vítěze Cedrika (pěkná rachotina, jen co je pravda), ale většinu neznám. „Och, málem bych zapomněla!" Chytá se rukou v rukavičce za ústa Cinderella v hraném zděšení. „Musíme se přece podívat na vaše soupeře!" Říkejte si, co chcete, ale ta koza už mně, královně brajglu, leze na nervy a asi přikážu svým starým teniskám, aby ji sežraly! Haha, decentně blbý vtip.

Cinderella luská prsty a ta velká telka se sama zapíná. Já a Cato se během tisíciny vteřiny válíme na gauči a máme oči nalepené na obrazovce. Teď to bude důležité.

Objevuje se erb Kapitolu a hraje hymna. Tuhle část přežívám jen díky útrpným pohledům mířícím ode mně ke Catovi a zase zpět. Objevuje se První kraj. Je vylosována bledá, vyčouhlá dívka, nějaká Jillian, ale hned se nabízí sedmnáctiletá dobrovolnice. Glimmer má modré oči a světlé vlasy spletené do dvou podle mě dost trapných copů. Je ale krásná a to by jí mohlo přihrát sponzory. pak je vylosován drobný tmavovlasý kluk, ale také za něj jde dobrovolník: Marvel, s hnědými vlasy, vysoký a hubený. Nijak zvlášť hezký, ale nebezpečný bude.

Na profíky jsem dávala největší pozor a všímala si i detailů. Profíci jsou nejdůležitější, a to jen potvrzuje záznam z naší Sklizně.

Třetí kraj vysílá pár malých dětí, asi třináct až čtrnáct let. Aleen a James.

Čtvrtý kraj: Mile se tvářící, tmavovlasá holka, která vypadá, že se zkusí dát k nám, a malý, kudrnatý kluk. Cyllia a George.

Za Pátý kraj je to zrzavá hubená Finch, která ale vypadá docela mazaně, a ustrašený černovlasý Jack.

Za Šestku plavovlasá zamračená Bellan a statný, ale vyděšený Jake.

Sedmý kraj, blonďatá pihovatá Claire a snědý tmavovlasý Martin. Žádná hrozba, ti nemají šanci.

Osmý kraj vypadá trochu nebezpečněji. Vysoká a silná Savannah s vlnitými zrzavými vlasy a silnější hnědovlasý Leo.

Devátý kraj ani nestojí za pozornost. Zrzavá vyděšená Charlotte a drobný, nevýrazný Ryan. Hned bude po nich.

V Desátém kraji vylosovali hnědovlasou Emily a na nohu napadajícího Bena. Hmm, nechtěla bych.

V jedenáctém kraji mou pozornost upoutává Rue, vylekaně se tvářící dvanáctiletá holka, které je mi až líto. Jako veká hrozba působí její „parťák" Thresh, statný osmnáctiletý kluk. Tomu nabídneme členství v naší partě profíků, ať ho máme pod kontrolou. To si s Catem sdělujeme jediným pohledem.

Největší překvapení kupodivu chystá Dvanáctý kraj s outsidery. Po vylosování dívky, Primrose Everdeenové, dav rozčileně šeptá. Proč? To vidím hned. Malá holka asi ve věku Rue si vystrašeně proráží cestu k pódiu a její blond copy jakoby blednou strachem. Zezadu se ozývá křik a holka asi o rok starší než já volá na vylosovanou její jméno a běží za ní. Když jí zastavují mírotvorci, ta hysterka se vzpouzí a křičí: „Jsem dobrovolnice! Hlasím se jako dobrovolný Splátce." Asi na všechny ty tuce působí natolik, že ji pouští na pódium. „Eh, jak se jmenuješ?" Ptá se jí Effie Trinketová, moderátorka jejich kraje, která už se z nich asi dávno zbláznila. Primrose mezitím odnáší tmavovlasý vysoký kluk a jaksi neslyší její vřískání.

„Katniss Everdeenová." Představuje se ta holka a teď vypadá hrozně. Rozcuchaná a úplně rudá. To se hezky prezentuje před Panemem.

„Och, vidím, že tu máme dobrovolníka!" Jásá ta máklá Effie. „Veliký potlesk pro úplně prvního dobrovolníka ze Dvanáctého kraje, Katniss Everdeenovou!" Tleská. Místo potlesku si však všichni tisknou prostřední tři prsty levé ruky ke rtům a pak je zvedají. Divné. Asi nějaký pozdrav nebo co.

„Tak přejdeme ke chlapcům." Effie chvíli krouží prstem v osudí s chlapeckými jmény. „Peeta Mellark." Z davu chlapců vystupuje asi šestnáctiletý kluk s popelavými vlasy a vrávoravě vystupuje na pódium.

Znovu hraje hymna Kapitolu, objevuje se erb a obrazovka zhasíná. S Catem se na sebe překvapeně koukáme. „Tak, to by bylo." Oznamuje Cato. „Teď jenom doufat, že nás nemrsknou na everní pól nebo na Saharu."

„To neudělají." Říkám přesvědčeně, ačkoli si nejsem moc jistá. „Když to zkusili naposledy, diváci se nudili. Já doufám, že v aréně budou nože, toť vše." S těmi slovy přecházím ke stolu a nabírám si čokoládový zákusek. Chutná výborně. Ta pochybovačnější část ve mně si ale spíš myslí, že je to buď otrávené nebo napuštěné drogou, a já nechci ani to, ani to. „Teď se hlavně najíme." navazuje na mou myšlenku Cato a hází si jeden na druhý na talíř hned tři zákusky a jí je najednou. „Fuj, ty jseš ale prase." Sděluji mu, ale jeho to nijak nepřekvapuje.

„Týjo, Clove, ty se překonáváš! Odkdy mi skládáš komplimenty?" Diví se Cato a při nejlepší vůli, já ten jeho humor prostě nechápu.

„Uch, ehm, už nemám hlad. Půjdu do svého pokoje." S těmi slovy pokládám talíř se sotva načatým zákuskem na stůl. Co mě to napadlo, cpát se čokoládou??? To poslední, co potřebuju, je pupek, když mám být krásná a smrtící! Po chvíli narážím na dvoje dveře. Nijak nevím, jak jsem poznala svůj pokoj, ale jsem si jistá, že jsem vešla do správných. Jo, hodně věcí je tu černých a t je moje nej barva, nepřipadám si gothic, ale je to tak. Hned po vstupu do pokoje si všímám veliké a docela pohodlně vypadající postele. Na tu bude čas potom, teď to musím prozkoumat, velí instinkt zabijáka a jelikož je to většinou ten správný, a tak se rozhoduju na něj spoléhat. Rozhlížím se po pokoji. Na stěně mám veliké okno, před kterým závratnou rychlostí ubíhá krajina. Upřímně, já se docela bojím výšek a rychlost není můj nejlepší kámoš, ale nikdy bych to nepřiznala nahlas. To bych si radši sedla na střechu tohohle vlaku jedoucího 320 kilometrů v hodině a vznesla se s ním 10 kilometrů nad zem. Tak zakrývám okno lehkými závěsy, ať si ta rychlost zůstane za nimi. Mou pozornost upoutává skříň napohled nacpaná oblečením. Bezva. Dál vidím dvoje celkem zajímavě vypadající dveře. Otevírám jedny a za nimi koupelna s x-triliony kohoutků, sprchou, ve které určitě teče teplá voda a zrcadlo. Druhé visí přes celou stěnu. Vedle sprchy se zástěnami je polička plná úplně úžasných ručníků a já si plánuju dát nejdelší sprchu svého života, jen co si prohlédnu druhé dveře. Otevírám je a na to, že je to záchod, je to superzáchod. Netřeba snad komentáře.

Tak a teď šťára ve skříni. Prudce rozrážím dveře (VŠECHNO dělám prudce, o pomalých pohybech se mnou můžete mluvit jak o Utopii: Je to sice hezké, ale neexistuje to) a jen zírám na tu hromadu oblečení, co mám před nosem. Chvíli v té hromadě hrabu, až nakonec nacházím legíny a azurové triko. Nestarám se o velikost, mačkám to na jednu hromadu a s tím pod paží jdu do koupelny.

Před sprchou zůstávám bezradně stát. DÁ se tomu vůbec říkat sprcha? Jo, asi sprchokout nebo jak tomu ti máklí Kapitolané říkají. Má to zástěnu a na stropě je vyvrtaná spousta dírek. Pak sprcha. Tomu ještě rozumím. Něco takového jsem viděla u Mariny doma. Chápejte, naše akademie je internátní a tam máme sprchy, takže znám je i teplou vodu. Čemu ale nerozumím (nevyznám se v technice, jsem snad ze Třetího???) je to, na co zaboha jsou ty divné čudlíky vedle sprchy. Jo, pár jich poznám, z absence kohoutků usuzuju, že červený a modrý budou na regulování teploty (to jesm ale chytrá!), ale na co jsou ty další, to nevím.

Na to jsem přišla hned, jak jsem se o jeden opřela, a to jsem ještě byla oblečená. Na hlavu se mi vylila snad tuna levandulové pěny. Vyletěla jsem, jako by mě do zadku píchla vosa, a hned neomylně k zrcadlu. Totiž, abyste pochopili, další můj strange zvyk je letět k zrcadlu pokaždé v nějaké divné situaci, například když spadnu do kýble s červenou barvou, a zkontrolovat svůj nadnesený úsměv. Úchylka poslední doby...