Sanity is Overrated |Malec CZ|

Kapitola 1: Vítejte v psychiatrické léčebně

Předem bych vám chtěla sdělit, že toto je pouze překlad. Originál najdete na AO3 od autorky FaithTheFallenAngel

---

"To je šílený?" zabručel jsem.

"Měl by si být," poukázal samolibě Ragnor a já se na něj přitom zamračil.

"Co? Já jsem tě nenutil souhlasit," pokrčil rameny.

"Naopak, přísahám, že si říkal něco o spálení mé skříně pokud řeknu ne," připomněl jsem mu suše a podíval se na velkou bílou budovu před námi.

"Ale no tak Magnusi, nebuď otrava. Je to jen na dva měsíce. Vždycky můžeš utéct pokud toho tam na tebe bude moc." přemlouval mě můj nejlepší přítel.

"A jasně já ti dám tři staré grimoáry. Ne, děkuji, mám rád své knihy celé."

"Tak tedy pojďme," popohnal ně poplácáním po zádech. Nechal jsem se vést přes trávník k psychiatrické léčebně.

Nakrčil jsem nos nad odpornými bílými zdmi, pachem dezinfekce a alarmujícím nedostatkem třpytek. Všechno bylo bílé, modré nebo zelené. Pacienti byli oblečení ve světle zelených županech, obyčejném bílém tričku a zelených pantoflích. Zachvěl jsem se nad myšlenkou, že tohle budu muset nosit.

Sedli jsme si na plastové židle v tiché chodbě. Jednou za čas kolem prošla sestra vedoucí pacienta a divně se na mě podívala. Nedivil jsem se jí, být zavřený v tomhle prostředí, taky bych tak reagoval při pohledu na tolik barev na jednom místě. Někdo je měl varovat, že přijdu, aby měli aspoň šanci vzít si sluneční brýle. Postaral jsem se o to abych byl co nejvýraznější s mými bojovými botami pod kolena, koženými kalhoty fialové barvy, elektricky modrém tílku, třpytícím se stříbrném saku a spoustou doplňků. Nic vás nedokáže udělat víc šíleným než být muž a vypadat jako disko koule.

"Pane Felle, pane Bane, můžete jít dovnitř." zavolala mladá žena. Stoupli jsme si a šli do malinké kanceláře.

Měl jsem strašlivou potřebu zkontrolovat můj duhový lak na nehtech kvůli nedostatku barev, protože celá kancelář byla vymalována světle modrou. Za bílým stolem seděl naprosto obyčejný doktor v bílém plášti s jmenovkou. Ph.D. G.Tompson. Skvělé. Není Tompson pistole?

"Dobré dopoledne pánové. Prosím, posaďte se." přivítal nás.

"Dobré dopoledne doktore," odpověděl Ragnor. Potřásli si rukama a sedl si na jedno z křesel před stolem. Udělal jsem to samé, ale líně. Mám být šílený, takže co záleží na tom, jestli budu hrát nevychovance? Po tom co jsem si pohodlně zkřížil nohy, prohlížel jsem si doktorovu jmenovku a uvažoval nad tím, kolik bych asi tak vsadil na to, že se jmenuje Gregory.

"Takže, jak vám mohu pomoci? Četl jsme dopis, který jste mi poslal pane Felle. Zmiňujete, že váš přítel nejspíš potřebuje lékařské vyšetření. Proč si to myslíte?" zeptal se Greg.

"No Magnusi, proč neřekneš tvůj životní příběh tomuhle okouzlujícímu pánovi?" navrhl Ragnor. Štvalo mě pobavení v jeho očích, ale věděl jsem, že pokud nechci prohrát sázku, musím to udělat. Upřel jsem zrak na své nehty a začal mluvit.

"Narodil jsem se spojením démona a člověka. Má matka mě nenáviděla kvůli mým kočičím očím, a taky jsem jí připomínal démona, který jí znásilnil. Nemohla snést pohled na mě a tak spáchala sebevraždu. Její lidský manžel se mě potom pokoušel zabít, ale protože jsem čaroděj, podařilo se mi ho spálit na popel a zachránit se. Byl jsem vychovám mlčenlivými bratry, kteří mě pojmenovali Magnus Bane. Když jsem vyrostl, odstěhoval jsem se. Dalších pár desetiletí byl pro mě čas na trénování. Experimentoval jsem se svou mocí. Okolo osmdesátého roku jsem se usadil a pomáhal dalším podsvěťanům. Někdy jsem měl a stále mám drsný sex s mými klienty, ale nikdy s nikým z vílího lidu. Jsou příliš záludný a jejich muži až příliš zženštilí. Měl jsem dlouhotrvající vztah s upírkou jménem Camille, ale když jsem zjistil, že je manipulativní mrcha, rozešel jsem se s ní a nechal jí v Paříži, kde pravděpodobně stále tráví svůj volný čas zavěšená v nějakém civilovi. Teď žiju v Brooklynu s mým kocourem, Předsedou Mňauem. Nejméně dvakrát do týdne pořádám párty pro podsveťany, ale nikdy nedovoluju zúčastnit se jí upírům a vlkodlakům najednou, protože by to bylo příliš mnoho papírování pro Spolek a nepořádek a nikdo by se neobtěžoval mi ho pomoc uklidit. Šťastný?" řekl jsem bez emocí.

Ragnor se na doktora podíval s výrazem křičící Co jsem říkal? Doktor na mě pár sekund zíral. Pak si odkašlal.

"Takže, Magnusi, kolik ti tedy je let?" zeptal se chraplavým hlasem.

"Osm set dvacet něco. Počítám pouze desetiletí." odpověděl jsem klidně, pobavený jak se pokouší zachovat si přísný výraz.

"A jak se teď cítíš?"

"Depresivně a sexuálně deprivovaný. Můj vlkodlačí úlet odešel brzy ráno bez druhého kola, s mýma oblíbenýma hedvábnýma spodkama." řekl jsem mu. To prázdné místo po tomto kousku oblečení nebude nikdy znova naplněno. Ale nemohl jsem se teď utápět v sebelítosti. Sledoval jsem doktora zpracovávat co jsem řekl, a Ragnorovu snahu potlačit smích bylo mnohem zábavnější.

"Takže mu pomůžete?" zeptal se Ragnor.

"Ano. Ačkoli se obávám, že potřebuje okamžitou lékařskou pomoc. Měl by zde zůstat." řekl Tompson. S Ragnorem jsme si duševně plácli. Mise splněna.