Sanity is Overrated |Malec CZ|

Kapitola 12: O Alekově minulosti a milostném vyznání_část 2.

"Co se tady děje? Pane Felle, myslím, že jste přišel navštívit Magnuse a ne vyrušovat ostatní pacienty. Obávám se, že vás budu muset požádat, aby jste odešel." řekla dívající se mezi nás. Vypadala znepokojeně. Nemohl jsem ji vinit. Bylo to očividné. Ragnor zhluboka dýchal s rukou stále zapletenou ve vlasech. Alek stál dobrý dva metry od nás, obličej měl rudý a vztekle oddechoval . Já jsem seděl pravděpodobně se zaraženým výrazem.
"Vážně mě to mrzí. Ale když to pomůže, aspoň jsou všichni pryč. Omluvte mě. Uvidíme se brzy Maggie." řekl potichu Ragnor a kráčel ven z pokoje.
"Jste oba v pořádku? Aleku?" zeptala se opatrně Layla, když odešel. Jen přikývl, takže e otočila na mě.
"Jsme v pořádku, neboj se." ujistil jsem jí chraplavým hlasem. Nevypadala přesvědčeně, ale přesto odešla hned poté, co se ještě jednou podívala na Aleka.
Alek pomalu došel ke své židli a znova si na ní sedl.
Nějakou dobu jsme nemluvili.
Snažil jsem se pochopit, co jsem právě zjistil.
Ragnor byl ten, kdo dostal Aleka z Alicante.
Alek je Lightwood. Pravděpodobně poslední z rodu.
Jak to,  že skončil tady? Jak se dostal pryč od Santiaga a jeho skupiny?
Ale na tyhle otázky jsem se teď zeptat nemohl. Alek byl příšerně bledý, jako by měl každou chvíli omdlít.
"Drahoušku, jsi v pořádku," zeptal jsem se starostlivě. Bože, kolikrát se musím dnes ptát na tuhle otázku?
"Nevím." zašeptal. "Je toho dnes nějak hodně. A nevěřím, že ze všech lidí, kteří můžou být tví přátelé, je on ten, kdo mi zničil život."
Srdce se mi sevřelo bolestí a svěsil jsem hlavu.
"Já to věděl." smutně jsem zašeptal. Dokonce ani nevím, proč se mu to chystám říct, prostě mám takový divný pocit, že bych měl.
"Co?" zeptal se Alek překvapeně. Polkl jsem.
"Ragnor mi řekl co se stalo. Oba jsme volali do Alicante aby jsme tam s ostatními čaroději opravili hradby okolo města, ale nemohli jsme to udělat včas, takže v tom toho démoni využili a spolu s Morgernsternovými zaútočili. Také jsme bojovali, ale když bylo jisté, že město padne, začali jsme hledat přeživší a děti, abychom je mohli přenést portálem do Institutů po celém světě. Nemohli jsme otevřít portály přímo do Institutů, kvůli jejich bezpečí, takže jsme na druhé straně měli své lidi, kterým jsme, aby tam přeživší odvedli. S Ragnorem jsme se rozdělili. Já šel do Gardu a on zamířil na Andělské náměstí. Po cestě našel tebe. Potom, co jsme se znovu potkali, řekl mi o dvou sourozencích. Řekl, že dívka byla zabitá předtím, než se tam dostal, ale že zachránil malého chlapce a poslal ho do se Santiagem do Institutu v New Yorku. Nemáš ani tušení, jak ho mrzelo, když zjistil, že si také mrtvý. Můžu tě ujistit, že kdyby měl sebemenší pochyby, neudělal by to." řekl jsem. Ani jsem se na něj nedíval. Cítil jsem se provinile. Kdybych byl ten, kdo Aleka našel, dal bych ho Tesse a ona by ho mohla vzít do Londýnského Institutu jako ostatní přeživší. Když o tom tak přemýšlím, Ragnor poslal Santiagovi víc lidí. Pravděpodobně se nikdy nedozvím, co se jim stalo. Měl bych si s Ragnorem promluvit o věření upírům. Když o tom tak přemýšlí, vše co se potom stalo Alekovi byla má vina. Jsem starší než Ragnor, měl jsem něco říct. Měl jsem něco udělat...
"Magnusi."
Nepodíval jsem se na Aleka. Všechny bolestivé myšlenky z dřívějška se vrátily. Ty věci, kterými si musel Alek projít, byly jen další důkaz toho, že jsem částečně démon.
"Magnusi, můžeš se na mě prosím podívat?" naléhal Alek.
Povzdechl jsem si a pomalu zvedl hlavu. Skoro jsme se lekl z toho, jak blízko mě byla jeho tvář a uvědomil jsem si, že je přede mnou v podřepu.
Na tváři měl odhodlaný výraz a oči se mu lekly.
"Magsi, přestaň. Můžu říct, že se teď viníš. Nebyla to tvoje chyba. Pravděpodobně ani Ragnorova. Chápu, že věřil tomu, že dělá správnou věc. Nebyl žádný důvod, proč by ho ten upír měl zradit a to...to monstrum to udělalo..." promluvil Alek, ale jeho hlas se na konci zlomil a jeho dech se třásl, ale větu nedokončil. Místo toho si prohlížel ruce.
Cítil jsem známku podráždění, že mě neviní a štěstí z toho, že jsme znovu slyšel to jméno pro mazlíčky, ale to bylo pryč  v moment, když řekl slovo monstrum.
"Jaké monstrum?" vydechl jsem a můj hlas se také třásl. Alek se mnou mluvil o minulosti. Smutné je, že Ragnor je tím důvode, ale na tom nesejde. Vše na čem záleží je, že o tom mluvil bez toho, aniž by se zhroutil. Byl jsem na něj tak pyšný. Možná,  že teď mi toho řekne víc.
Nicméně, po mé otázce zůstal zticha. Sakra. Tohle je ten moment, kdy se zase uzavře. Ale aspoň mu teď víc rozumím.
"Můžeš dnes v noci přijít do mého pokoje?" zeptal se najednou, velmi potichu. Myslím, že jsem si zlomil něco  v krku, díky rychlosti, kterou jsem zvedl hlavu.
"Cože?" zachraptil jsem a odkašlal si. Bylo to nečekané. Kdyby jsme nebyli  v tak vážní situaci, pravděpodobně bych na něj měl nějakou sexuální narážku, ale takhle, vše co jsem mohl dělat, bylo zírat.
"Myslím...Myslím, že jsem připravený. Říct...ti. J-Jestli to chceš slyšet, samozřejmě." nervózně zamumlal, kousajíc svůj spodní ret a odvracejíc pohled.
"Chci, ale drahoušku, jsi si jistý? Chci říct, nechci abys....no vím jak tě bolí, pamatovat si takové věci." chtěl jsem z toho vycouvat.
"Jsem si jistý. Věřím ti a protože si to se mnou tak dlouho nevzdal, zasloužíš si to vědět." řekl. Mé oči se doširoka otevřely.
"Co myslíš tím, nevzdal to s tebou? Alexandře, já miluju trávit čas s tebou a neopovažuj se o sobě mluvit jako o někom, kdo si to nezaslouží!"opáčil jsem. Sakra, nemůžu tomu uvěřit.
"Dobře. Promiň. Ale stejně to chci, chápeš? Chci ti to říct. Vím jak si zvědavý." řekl s tajemným úsměvem. "A mimo to...říkal si, že brzo odejdeš. Chci to aspoň nějak zakončit." dodal pomalu, obličej měl skroucený do něčeho, co by se dalo popsat jako tupá bolest. Zhluboka jsem se nadechl. Chce to nějak zakončit? No, to i já.
"Dobře. O půlnoci k tobě přijdu. A o mě a odcházení...promluvíme si o tom." slíbil jsem. V jeho očích jsem viděl smutek a nebylo těžké uhodnout kvůli čemu. Očekává rozloučení. Pak pro něj tedy bude překvapující na co se ho zeptám.
Potom jsme spolu nemluvili. Nebylo to nutné. Byli jsme připraveni vyřešit naše problémy a uzavřít tuhle kapitolu. Koneckonců, Alek bude ten, kdo udělá konečné rozhodnutí. Protože, když řekne, že tu zůstane, pravděpodobně tu zůstanu také.
Brzy byla večeře a pak jsme šli do koupelny. Předtím něž jsme se rozdělili, Alek mi pošeptal číslo jeho pokoje.
Potom, co se za mnou zabouchli dveře, přivolal jsem si papír s tužkou a napsal rychlou zprávu Ragnorovi, v níž stálo, že Alek ví, že to nebyla jeho vina a že mi stále dluží Bílou knihu, hned jak přijdu domů. Když jsem jí poslal, lehl jsem si na postel a počítal minuty zbývající do půlnoci. Když nastala, udělal jsem se neviditelným a mávnutím zápěstím jsem otevřel dveře. Vše jsem to měl promyšlené. Začaroval jsem kamery, aby byly slepé ve chvíli, kdy vyklouzávám z pokoje a zavírám dveře. Pak jsem zamířil dolů do haly, abych našel Alekův pokoj.
Bylo to divné. Cítil jsem se jako duch, když jsem šel takhle potichu. Dokonce jsem nepotkal ani žádnou sestru.
Konečně jsem našel ty správné dveře a provedl to samé kouzlo s kamerami, abych se dostal dovnitř. Dveře se zavřeli s tichým cvaknutím a já se otočil abych se zas udělal viditelným.
To, co jsem viděl, mě překvapilo, i když jsem to očekával.
Alek měl zápěstí, pás a nohy připoutané k posteli koženými řemeny.
"Ježíši?" zaklel po tom, jak mě zaregistroval.
"Ne, jen já, ale byl si blízko. Ale může pokračovat. Lichotky nikdy neomrzí." uchechtl jsem se a šel ho osvobodit, ale zastavil jsem se pouhé milimetry od jeho zápěstí.
"Můžu? Ne, že bych si ten pohled neužíval, ale jsem nervózní, když si takhle připoutaný." jemně jsem se zeptal. Přikývl.
"Je to nutné. Když mám noční můry, hodně sebou házím a sestry nechtějí, abych se zranil." vysvětloval mi, když jsem mu opatrně sundával kožené řemeny. Snažil jsem se ho nedotknout, ale když jsem omylem zavadil prsty o jeho kůži, jen se trochu zachvěl. Žádné škubání ani cukání bolestí. Možná mě znova použil.
"Proč ti nedají nějaké prášky na spaní?" zeptal jsem se, pracujíc na jeho nohách.
"Dávali, ale začal jsem na nich být závislý. Takže přestali." pokrčil rameny, když jsem ho uvolnil, stočil se do klubíčka u pelesti a naznačil mi, abych si sedl vedle něj. Sedl jsem si naproti němu a přehodil přes naše nohy deku.
Nastala minuta ticha, kdy jsme jen dýchali a mysleli na to, co řekneme.
"Už jsem ti řekl, že jsem se narodil v Idrisu, že?" začal Alek. Přikývl jsem.
"Byl jsem nejstarší že tří dětí. Isabela, Jace a Max. Naši rodiče byli součástí Spolku. Když začala válka, bylo mi deset, Jaceovi a Isabele osm a Maxovi pouze jeden. S Izzy jsme si hráli venku, když..." na chvíli se zastavil, aby zklidnil svůj dech. Nabídl jsem mu, aby chytil mou ruku, ale neudělal to, takže jsem jí tam nechal, kdyby potřeboval podporu.
"Démoní věže byly zničeny a byla tma. Já a Izzy...Panikařili jsme a snažili se dostat domů, ale dav lidí nám to neumožnil. Lidé byli připraveni bojovat. Netušili jsme co se děje, ale nakonec jsme se připojili k Penhallowým a ti nás vzali k nim domů. A pak přišli démoni a zničili to tam. Běželi jsme, ale pár z nich nás chytli a Izabela...byla zabita." řekl. Někde uprostřed toho, mě chytil za ruku a zmáčkl jí. Mohl jsem vidět, jak těžké pro něj je o tom mluvit. Jeho obličej byl plný bolesti. Ale nepřestal.
"Ten samý démon pak chtěl zabít i mě, ale Ragnor mě zachránil. Musel mě od Izzy odtrhnout a vzít mě do portálu. Byl tam kluk čekající na nás. Hned, jak Ragnor odešel, mě ten upír svázal a táhl mě do jejich hnízda. Zbytek toho už víš. Nechali mě několik hodin samotného a pak.....slyšel jsem je umřít. Netuším jak, ale muž s malým chlapcem je všechny zabili a přišli pro mě." rychle dýchal a stiskl mě ještě více, že to skoro až bolelo. Jeho celé tělo se zatřáslo a on byl zmrzlý. Dal jsem kolem něj deku.
"Aleku nemusíš-"
"Ano, musím. Potřebuju to říct. Musím to ze sebe dostat, jinak mi hlava asi exploduje."řekl ostře s novou silou.
Lámalo mi srdce vidět ho tak zranitelného, tak bezzbraného, že jsem se nemohl kontrolovat. Mé tělo se samo hýbalo a já si vlezl vedle něj. Volnou ruku jsem obmotal okolo Alekova ramena a přitiskl si ho na hruď. Neprotestoval, jak jsem očekával. Místo toho se uvelebil pod mou bradou a mé tričko sevřel v dlani.
"Chtěli vědět, kde je Pohár Smrti, ale já neměl ani ponětí o tom, kde by mohl být. Řekl jsem jim to, ale oni mi nevěřili. Ten muž, myslím, že se jmenoval Valentýn, věděl, že my Lightwoodovi jsme jednou byli Spolkem pověřeni hlídat Pohár. Ale naši rodiče nás ho nikdy ani nenechali vidět, natož vědět, kam ho schovali. Pořád mi nevěřil a mučil mě. Nejdřív jsme byl jen bičován, ale pak i jinak. Bylo to příšerné a on nechtěl přestat, a když už jsem to déle nemohl vydržet, nakreslil na mě runu iratze a potom, co jsme se trochu vyléčil, začal znovu. Ten kluk, jeho syn, se jen díval a občas i smál." Alek na chvíli přestal a jen se zhluboka nadechl.Přestal jsem dýchat, když se dostal k části s mučením. Rozuměl jsem. Ta bolest, když se ho někdo chtěl dotknout. Všechny ty jizvy. Noční můry.
"Poté, co zjistil, že ze mě nic nedostane, chtěl mi vyříznout oči. Pak ten kluk řekl, že to samé udělali Jaceovi a že ho zabili. Myslel jsem, že umřu. Ale pak přišli Lovci stínů a zachránili mě. Nevím jak mě našli, ale našli a vzali mě pryč. Vzali mě do New Yorského Insitutu. Později jsem zjistil, že našli těla mé rodiny a připravili pohřeb. Mí rodiče byli zabiti ve válce a Jace byl chycen těmi monstry. Ani nevím co se stalo M-Maxovi, ale jeho našli také. J-Měl jsem v Institutu začít svůj trénink, ale nemohl jsem bojovat. Nikdo se mě nesměl dotknout, vždy jsem si vybavil, jak mě Valentýn mučil a moou rodinu a já jsem prostě nemohl. Oni to pochopili a nechali mě na pokoji asi tak rok a půl. Pak na mě ale začali naléhat, abych začal trénovat, jinak se nebudu moct stál Lovcem stínů. Když jsem začal vyšilovat v moment, když na mě chtěli nakreslit runu, utekl jsem. Nemohl jsem prostě žít jako předtím. Nechtěl jsem být Lovcem stínů. I když to pošpiní rodinné jméno, já jsem jediný, kdo jej nese, takže co na tom záleží? Byl jsem sám. Pořád jsem." Alek polkl a jeho dech se zadrhl. Cítil jsem jak se třese a dokonce i každý jeho vzlyk. Více jsem si ho k sobě přitiskl a začal ho v malých kruzích hladit po zádech.
"Ššš. To je v pořádku, jsi v bezpečí. Tady si v pořádku a v bezpečí. Mám tě. Je to v pořádku. Jsem tu s tebou." zašeptal jsem do jeho měkkých vlasů a položil nás na záda, přičemž Alek zoufale brečel. Začali mě štípat oči a nechal jsem vyklouznout slzu. Nemůžu uvěřit, čím si v tak mladém věku musel projít. Zvedl se mi žaludek, když jsem si představil desetiletého Aleka s velkýma nevinnýma očima, přivázaného a křičícího.
Všechno teď dávalo smysl a já byl překvapen, že je schopný chovat se normálně. Objevily se nevítané vzpomínky na mou vlastní minulost a já si vzpomněl, jak jsem se díky mému nevlastnímu otci a jeho pokusu mě utopit, ještě několik následujících století bál vody. Takže jsem si ho ještě více přitiskl k sobě a brečel spolu s ním.
"Nemusíš už nic říkat. Rozumím ti." zamumlal jsem potom, co přestal lapat po dechu a trochu se uklidnil. Roztřeseně přikývl a povzdechl si.
"Vlastně...teď mi je líp. Po tom, co jsem to řekl. Děkuju, že si mě vyslechl."řekl stále pevně přitisknutý k mé hrudi.
"Jsem rád, že si mi to řekl. Mrzí mě, že si musel prožít tolik bolesti, zlatíčko. Ale teď jsi v pořádku a jsme spolu. Nejsi sám. Na ničem jiném nezáleží. Co se stalo v minulosti nezměníš. Nemysleme na to. Pojďme se teď soustředit na budoucnost, souhlasíš?" konstatoval jsem opatrně.
"Jakou budoucnost? Ty se chystáš odejít. Stejně budu sám." zamumlal a trochu se nadzvedl, aby se ke mě mohl otočit zády. Zhluboka jsem se nadechl.
"Ano. Za čtyři dny odcházím." řekl jsem. Jeho ramena se skrčila ještě víc.
"A byl bych rád, kdyby si odešel se mnou."
Alek šokem ztuhl a podíval se na mě s očima tak vytřeštěnýma, že to snad ani nejde. Kdybych nebyl vystrašený k smrti, pravděpodobně bych se smál jeho nedůvěřivosti. Co je na tom tak překvapujícího? Nepochybně to musel aspoň trochu očekávat? Doufat?
No, ten udivený výraz mi řekl, že ho ta možnost ani nenapadla.
"Cože?" zaskřehotal po chvíli zírání.
"Pojď se mnou domů." zopakoval jsem pomalu, aby měl dostatek času to zpracovat.
"A-Ale proč?" vykoktal opravdu zmateně.
"Protože je jasné, že když někoho miluješ, tak chceš bát s ním" přiznal jsem. Řekl jsem to.
"T-Ty mě miluješ?" dostal ze sebe rychle červenající se Alek, ale stále s nevěřícím pohledem. Povzdechl jsem si.
"Hloupoučký nefilim. Jak bych nemohl?" řekl jsem mu trpělivě.
"J-J-Ale-Co-Proč by si....miloval..někoho, jako jsem já?" koktal- Přitiskl jsem prst pod jeho bradu, abych h přiměl zvednout hlavu a podívat se hluboko do těch nádherně modrých očí.
"Protože i po těch všech sračkách, kterými sis prošel, si stále sladký, nevinný a starostlivý člověk. Takže, co na tom, že máš pár problémů? Každý nějaké má! Nikdo není dokonalý Alexandře, ale nikdy jsem nepotkal tak blízkého dokonalosti, jako si ty. Mimoto, vždy když najdu nějakou nedokonalost, ještě více ně to přitahuje." říkal jsem a velmi se snažil, aby pochopil, jako moc ho miluju. Muselo to jít dobře, protože v následujícím momentu se Alekovy rty pevně tiskly na ty mé. Chutnal jako sůl smíchaná s nebem (hej, je to pravda, koneckonců má v sobě andělskou krev) a já cítil jak mu po tváři stéká víc a víc slz. Modlil jsem se snad ke všem bohům, že tohle byly slzy štěstí a né smutku.
Štestí bylo na mé straně, protože když se odtrhl, objevila se známá červeň, ale on měl zářivý úsměv , který prakticky svítil. Poprvé za dobu, co ho znám, jsem v jeho očích neviděl ani známku smutku, bolesti nebo strachu. Jen něco, co se jistě odráželo i v mých očích. Čistou lásku. Věděl jsem, že mě miluje, i když to neřekl a mě to těšilo, cítil jsem, že bych v ten moment mohl klidně umřít a ničeho nelitovat, protože tenhle perfektně neperfektní člověk mě miluje.
Musel jsem spolknout knedlík, který se mi v krku vytvořil, abych se ujistil, že se mi nezlomí hlas, až budu mluvit.
"Takže, půjdeš? Půjdeš se mnou?"
Ticho trvalo sotva sekundu.
"Dobře."

---
Tak co na to říkáte? Jak asi bude žít Alekovi v normálním světě?
Tohle byla poslední oficiální kapitola a teď nás čeká jen epilog, který (i když by se to nemělo) rozdělím na více částí, jinak by jste se ho asi nedočkali ^-^