Sanity is Overrated |Malec CZ|

Kapitola 11: Trable v Ráji

Konečně po sedmi, SEDMI dlouhých dnech oddělení od Aleka, kdy jsem ho neustále kontroloval, se doktor Thompson vzdal a nechal ho na pokoji. Skoro jsem skákal radostí, že ho vidím a rovnou jsem šáh po jeho ruce, když si vedle mě ve společenské místnosti sedl.

"Jak se cítíš, drahoušku?" zeptal jsem se opatrně. Nebyl jsem si jistý, zda mu říct o našem poutu nebo ne.

"Vlastně docela dobře. Cos udělal?" zeptal se. Oh. Takže on už ví, že jsem něco udělal. Hledal jsem v jeho očích vztek nebo známky obvinění, ale nic jsem nenašel. Místo toho z nich čišela vděčnost, mírná náklonnost a něco na co jsem si nemohl vzpomenout.

"Um...Bylo to malé kouzlo. Naprosto nevinný, přísahám!" rychle jsem ho ujistil. Provinilost mi zatemnila mysl. Co když se naštve? Co když mě už nikdy nebude chtít mít poblíž?

"Jaké kouzlo? Udělals to, když jsem omdlel na té chodbě? Protože můžu přísahat, že jsem slyšel, jak říkáš něco o bolesti a cítil jsem teplo." řekl se svraštěným obočím, jako by bylo těžké si vzpomenout.

Oh. Takže mě slyšel. No...myslím, že nemá cenu lhát, nebo jo?

"Ano, bylo to když si omdlel. Tak nějak jsem...vytvořil mezi našimi mysli pouto, abych ti mohl pomoci až zase budeš v bolestech. Vážně se omlouvám, za narušení tvého soukromí, ale bál jsem se, co ti ten doktor provede. Přísahám, že jsem ti neprolézal mysl nebo si hrál s tvými vzpomínkami ani nic podobně. Prosím, věř mi." prosil jsem. Díval se mi přímo do očí. Udělal jsem to samé a snažil se mu ukázat, že mluvím pravdu. Pak se podíval pryč.

"To je v pořádku Magnusi. Věřím ti. Vím, že by si nikdy takhle nečenichal. Myslím, že jsem to věděl. Cítil jsem někoho, když to začalo být strašný." řekl a začal se červenat.

Zaplavila mě vlna úlevy a já si zhluboka oddechl.

"Díky Bohu." vydechl jsem. Vyděsilo mě, jak závislý jsem se na něm stal. Pokud by to nevzal dobře a začal se mi vyhýbat, nevím, co by jsem dělal.

"Vážně Magsi, co si čekal, že na to řeknu? Pomohl si mi. Jsem ti vděčný. Opravdu." usmál se a zmáčkl mi prsty. Byl jsem podruhé během pár minut chvíli mimo hned po tom, co mě oslovil jménem pro mazlíčky, a proto mi trvalo pár sekund, než jsem odpověděl.

"Odvolám to kouzlo," řekl jsem mu.

Z nějakého důvodu byl červený jako rudý kašmír a sklonil hlavu.

"Drahoušku, co je?" snažil jsem se ho povzbudit, ale hlavu nezvedl.

"Um...mohl bys...to nechat tak jak to je?" pomalu zamumlal. Málem mi vypadly oči z důlků.

"Ty ke mě chceš být takhle připoutaný?" řekl jsem přidušeně. Najednou jsem nemohl popadnout dech.

Přikývl.

"Ale možná by si to mohl trochu změnit, aby si přímo neviděl skrz mou hlavu. A mohlo by to fungovat na obě strany. Jen abych věděl-" zhluboka s nadechl. " Jen abych věděl, že si také v pořádku až odejdeš."

Zůstal jsem na něj žírat.

"Dobře." řekl jsem. "Ale tohle kouzlo bude vyžadovat větší kontakt než jen malý dotek." varoval jsem ho nejistě. Co když začne šílet?

Ale když jsem viděl odhodlanost v jeho očích, věděl jsem, že to bude v pořádku.

"Jaký druh kontaktu?" zeptal se pomalu, ale nebylo slyšet žádné zaváhání, jen byl trochu v rozpacích. Bylo roztomilé, že se nebál.