Šéfova Princezna - Erumin

Konec??

Konečně! Neumřeli jste stářím? Jestli jo, můžete mě nesnášet... zasloužím si to 😑, jestli ne, tak přeju pěkný čtení 😊

O měsíc později

Moje snaha o sbalení mého vysněného může sice pokračuje, ale neskutečně pomalu. Můžu se alespoň pochválit za snahu. Stalo se hodně věcí, s panem Smithem jsme si teď hodně blízcí. Dvakrát do týdne s ním trávím místo v kavárně, která se stala i mou oblíbenou kavárnou. A stejně jako on, i já už znám její zaměstnance důvěrněji. Zažil jsem s panem Smithem hodně krásných chvil a i pár celkem intimních, bohužel se ale nic převratného nestalo. Proto bych to dnes chtěl změnit. Částečně mě do toho pracně dokopal Eren, ale i já vím, že pokud chci, aby se něco konečně změnilo, musím to prubnout!
Na tuto chvíli jsem se připravoval dlouho, ale nebyla k tomu příležitost, až do teď. Nebylo by novinkou, že pojedu s panem Smithem do naší oblíbené kavárny, ale cítím se výjimečně připraveně. To se mi ještě nestalo. Cítím, že pana Smitha opravdu miluju a chci mu to konečně ukázat.

Momentálně jsme na cestě, stejně jako každé úterý a pátek, abychom tam strávili společný čas a trochu vypustili páru z práce a také ze školy. Bylo to posezení u hrnku kávy a čaje, jako každé jiné, stejně jako naše konverzace a případné prohození slov s námi již dobře známými zaměstnanci.
S panem Smithem jsem si mimochodem domluvil, že za mě nebude platit. Bylo by mi to opravdu hloupé, když mě sem vozí za drahý benzín pravidelně dvakrát týdně a ještě by za mě měl platit. Zas tak špatně na tom s financemi nejsem, abych si nemohl dovolit koupit nějaký ten čaj nebo moučník. Jistě, pořád platím nájem s Erenem za náš dům a platím si školné, ale svědomí a dobré vychování mám naštěstí také i když mě pan Smith už mockrát upozorňoval na to, že také není v pozici, že by mu to vadilo a po každé se mě ptá, jestli to opravdu nemá zaplatit on. Ale já jako vždy odmítnu. Pan Smith říká, že by to zaplatil rád, protože je rád za mou společnost, ale já zase vždy namítnu, že jsem vděčný, že mě sem bere.
Dnes, ale nesedíme uvnitř Křídel svobody, nýbrž venku na terase a popíjíme čaj a kafe. Sedíme na lavici a díváme se na město. Nikdy jsem si nevšiml, že je tato kavárna vlastně postavena tak, aby poskytovala výhled na život města.
Usrkl jsem si meduňkového čaje a vychutnával si výhled a pan Smith zatím četl pracovní SMS, která mu přišla. ,,Jak se má tvůj kamarád, Eren?" Optal se, když vrátil telefon do kapsy u ryflí. ,,Má se fajn. Je už delší dobu ve vztahu a na práci si taky nestěžuje." Odvětil jsem s vlídným pohledem. ,,To je dobře. A co tvoje kamarádka? Viděl jsi ji teď někdy?" Zajímalo ho. Jen jsem zavtěl hlavou. ,,Ne, ještě ne. Ale mám to v plánu." Řekl jsem a zamyslel jsem se nad provizorním plánem navštívení Mikasy. ,,Co vy a váš vztah, smím-li se ptát?" Optal jsem se. Ale připadal jsem si až moc troufale. Jenomže jsem potřeboval vědět, jak to s Levim i nadále vidí. Dost jsem toužil slyšet slova o rozchodu nebo něco podobného i když jsem si nechtěl přiznat, že jsem tak škodolibí.
On se zamyšleně podíval do dáli. ,,Je to...teď dost komplikované. Vidím ho celkem pomálu, když teď pracuje pro svého strýčka jako výpomoc v baru. Vrací se hodně pozdě nebo vůbec a je daleko uzavřenější. Když se ptám o co jde, nechce se o tom bavit. Začínám si mysle, že jeho sekundární práce není tak úplně pravda." Nejistě jsem se na něj koukal a přemýšlel o tom stěžejním nápadu, který Levi vymyslel, aby panu Smithovi nebylo divné, kde se po práci ve firmě loudá. Jasně že nechodí ke strýci do baru, ale za Erenem. Přemýšlel jsem, jestli pan Smith nezjistil náhodou něco víc, když takhle mluví. Začal jsem mít i obavy, kdyby se dozvěděl, jak to s Levim je...
,,Ale možná jsem jenom zbytečně velký pesimista a Levi bývá z nadměrné práce příliš unavený. Popravdě jsem mu to vymlouval a nabízel volno, ale on je prostě strašný dříč." Nahodil. ,,A-Ano, to je pravda." Přikývl jsem. ,,A co ty? Pořád jsi sám?" Zeptal se s úsměvem. ,,Bohužel." Usmál jsem stydlivě a uhl pohledem. ,,Ale...zdá se mi, že přesto máš někoho vyhlédnutého, co?" Zeptal se s úsměvem. Trošku jsem zrudl a koukl na svoje boty. ,,Možná." Pípl jsem a v duchu doufal, že nic nepozná. ,,To je skvělé. Někdo ze školy nebo dokonce z firmy?" Zeptal se a podíval se zase do dáli. Stiskl jsem rty a najednou začaly z nebe padat kapky. Prvně jich bylo málo a byly malé, ale po chvilce se rozpršelo docela hodně. Byli jsme pod stříškou, ale vítr foukal naším směrem. ,,Ale ne!" Zvolal překvapeně pan Smith a zapl si o dva knoflíky víc na svém kabátu. Mě byla naopak zima jen v tričku a lehké mikině bez kapuce. Chladné kapky mi dopadaly na holé ruce a vlasy a studený vítr mě ještě víc mrazil. Dal jsem si ruce do kapes, sklonil hlavu a lehce se chvěl. Myslel jsem, že to takhle budu muset přetrpět, ale najednou mě pan Smith přikryl svou části kabátu a přitáhl si mě těsně k sobě. Byl velký, takže i když v něm byl oblečený stále druhou polovinou zakrýval kompletně i mě. Koukal jsem se do země a šťastně jsem se usmál. Dal mi skvělou příležitost. Měl jsem něco jistého v plánu, ale nevěděl jsem jestli je to dobrý nápad. Znervóznil jsem, když jsem pomyslel, že se mu to třeba nebude líbit, ale vzpomněl jsem si, kolik přípravy, přemlouvání a slibů k tomuto odhodlání mě to stálo. Vzhlédl jsem k němu a pomalu ho chytil za ruku, kterou mě obímá a přidržuje na mě kabát. On se na mě překvapeně podíval. ,,Děkuji." Hlesl jsem jemně. Pan Smith na mě chvilku koukal dost rozpačitě, ale pak se usmál. ,,Nemáš zač." Odvětil tím jeho laskavým způsobem. - Vše proběhlo hladce, šťasně jsem se na něj usmál a ještě trochu zapracoval na postupu a opřel se mu hlavou o rameno, zavřel oči a nechal sebou prostoupit jeho teplo. Pořád jsem ho držel za ruku a po chvíli jsem ucítil jemný stisk i z jeho strany. Úlevně jsem vydechl a jen se usmíval. ,,Není ti tady venku zima? Nechceš dovnitř?" Zeptal se pak. Jen jsem zavrtěl hlavou a dál na něm ležel jako malé kotě. Bylo mi tak hezky. Nechtěl jsem mluvit ani mít otevřené oči. Chtěl jsem tam jen sedět, být v jeho obětí a cítit jeho teplo.

...

Když mě po všem tradičně zavezl pan Smith k naší skromné bytovce v Cumnoru, jak bylo v mém plánu přichystal jsem si pro něj ještě jedno malé překvapení. Měl to být polibek na tvář. Eren trval na polibku na rty, ale já zatím víc rozhodně nezvládnu. Vlastně ani nevím, jestli se zmůžu vůbec na tohle. Jsem zatím nervózní jako stará panna. Jen doufám, že se nezačnu potit nebo že z toho (jak je u mě známo) nevycouvu.
Pan Smith zastavil auto a mě se rozbušilo srdce. Pořád pršelo a já nervózně sledoval kapky na okně auta.
,,Tak zase v úterý, Armine." Usmál se na mě. Cítil jsem jak mám těžký dech. Ale řekl jsem si ,,TEĎ ARMINE, TEĎ!" Nervózně jsem si projel pramínek vlasů a na to jsem se k němu rychle nahl a políbil ho na tvář. ,,Nashledanou, bylo to moc fajn." Špitl jsem a sahal jsem rychle po klice s tím, že rychle uteču a budu to mít rychle za sebou, ale...
,,Armine!" Oslovil mě a chytil mě za ruku. Koukl jsem na něj a pak na naše ruce. Posadil jsem se do stejné pozice a čekal jsem, co mi poví. Koukal jsem se mu s očekáváním do očí a on mě pořád držel za ruku. ,,Co měl znamenat ten polibek?" Srdce se mi rozbušilo na novo. Vadilo mu to?!
,,Pokud vám to vadilo, tak se moc o-" ,,Nezáleží, jak jsem to prožíval. Odpověz na otázku." Řekl pevně a jeho stisk trochu zesílil a já měl pocit, že i kromě mé ruky, tiskne i mé srdce, které bije jako splašené. Nevěděl jsem, co na to říct, byl jsem nervózní a začínal jsem se i bát jestli jsem tím něco nepokazil. Pan Smith totiž nevypadal moc spokojeně.
,,Armine...ty máš strach?" Zeptal se pak lehce ustaraně. Jen jsem po chvilce kývl. ,,Proč?" Zeptal se. Stiskl jsem rty a těžce polkl. ,,Bojím se, že vám to vadilo a že jsem všechno pokazil. Mám vás rád a nechci, aby se něco pokazilo." Přiznal jsem. ,,Armine." Hlesl tiše a zároveň se ke mně nahl a pohladil mě po tváři. Oči se mi rozšířili překvapením. On se na mě díval asi jen z patnácti centimetrové vzdálenosti s klidem v očích. ,,Taky tě mám rád. Nic jsi nepokazil." Hlesl a pak se ještě víc připlížil až mi srdce skočilo do krku. Políbí mě? Je to tenhle okamžik?
Už jsem odevzdaně zavřel oči a pootevřel rty a nahýbal se nedočkavě k němu ale...tam kde měli být jeho rty, byla jeho dlaň. Otevřel jsem udiveně oči s jeho rukou na mých ústech a zkoumavě se na něj podíval. Koukal se na mě smutně až nešťastně. Byl jsem zmatený, vypadal tak odhodlaně a najednou nic? Co se děje?
Ruku mi z úst sundal a s výdechem zavřel oči. ,,Nemůžu Armine." Hlesl. Jen jsem párkrát zamrkal. ,,Jsem s Levim." Řekl a otočil se z příma k volantu a koukal z okna. To mě bodlo do srdce jako ledové ostří. Momentálně mě tak neskutečně žralo mu povědět, jak to doopravdy je. Říct mu, že to může udělat, protože mu vůbec nic nebrání. Levi už není jeho, já můžu být jeho. Já chci být jeho. Jenomže to říct nemůžu. Kdybych mu řekl celou pravdu, čemuž bych se nevyhl, vypadal bych jako intrikán a falešná mrcha.
Byl jsem sklíčený, ale nechci, aby si to potom třeba vyčítal. Tak jsem nahodil klidný obličej a mírný úsměv.
,,Jistě. To nevadí." Řekl jsem a otevřel dveře. ,,Neber mě špatně. Já jen-" ,,Nedělej si starosti." Řekl jsem a vystoupil z auta, ale sehl jsem se, abych mu mohl vidět do tváře. ,,Každý čestný člověk by se zachoval zrovna jako vy." Dodal jsem a usmál se. On na mě koukal celkem zařazeně. ,,Nezlobíš se?" Zeptal se. ,,Ovšem že ne. Téměř každý druhý muž má potřebu někdy zahýbat. Je krásné vědět, že vy takový nejste." Řekl jsem a sklopil pohled. ,,To proto vás tak moc miluju." On uchváceně vzdechl a vytřeštil na mě oči. Usmál jsem se na něj a v ten moment jsem zavřel dveře auta a s krátkým pohledem na něj jsem odcházel pryč. Usmíval jsem se pořád, protože jsem si nechtěl přiznat, že vlastně brečím. On se Leviho nechce vzdát. Ani kvůli mě, jinak by to udělal. Políbil by mě, kdyby mě chtěl víc, než jeho. Cítil jsem se strašně. Nezvládnu to. Podstrčené lízátko na to opravdu nestačí.

Doufal jsem, že když vynechám výtah a vyplazím se po všech schodech až do pátého patra, trochu se uklidním, aby na mě Eren nic nepoznal, ale bohužel to bylo k ničemu a mě bylo stejně mizerně. Vzdal jsem pokus o normální chování a jen jsem sklíčeně zaťukal na dveře ve kterých se po chvíli objelivil Eren s natěšeným obličejem a se slovy: ,,Tak jak to...." Erenovo rozjaření se ztratilo, když viděl můj zdrcený obličej. Jen jsem ho objal a brečel mi do ramene. Obejmul mě na zpátek. ,,Co se stalo?" Zeptal se otřeseně. ,,Nejde to Erene. Je konec." Řekl jsem jen přestal brečet a odtáhl se od něj. ,,Jak jako konec? Co se stalo?" Nechápal. Jen jsem si utřel slzy a odcházel do pokoje. ,,Pořád Leviho miluje. Nemá to cenu." Dodal jsem a zmizel ve dveřích.

Nebojte, pokud se toho dožijete i tentokrát, tohle konec není 😉