Šéfova Princezna - Erumin

Pozvání

Když jsem opouštěl dveře velké budovy, bylo zataženo a pršelo. - Jak ironicky se tohle počasí kombinovalo s mými pocity. Sice jsem měl mikinu, ale i tak mi byla zima. Skřížil jsem si ruce, nasadil jsem si kapucí a měl jsem sklopený pohled a do uší jsem si dával sluchátka. Zrovna jsem přecházel přes přechod, když mě někdo popadl a strhl zpátky na chodník, okamžik na to mi před očima mihlo červené troubící auto.
- Právě jsem mohl umřít!!!
Ihned jsem si šokovaně strhl sluchátka a otočil se na mého zachránce. ,,Bože můj! Armine, koukej kam jdeš!" Vyjekl ustaraně pan Smith. Nevěděl jsem jestli být šťastný nebo vstřebávat jeho radu. Popravdě jsem byl z mého zážitku blízké smrti ještě dost otřeštěný. ,,Mockrát vám děkuji. Zachránil jste mi život." Vydechl jsem. ,,Musíš dávat pozor! I malé děti vědí, že se musí čekat na zelenou." Řekl káravě. ,,Ano, já vím. Dnes nejsem moc pozorný. Možná za to může ta dnešní rána do hlavy." - Zalhal jsem, ale nebudu mu přeci říkat, že mě momentálně nic nezajímalo, protože jsem měl špatnou náladu kvůli němu. ,,Aha, v tom případě...kam jdeš?" Zeptal se. ,,Teď půjdu čekat na autobus." Odvětil jsem. ,,V tomhle dešti? Kde bydlíš?" Zeptal se. ,,V Cumnoru." Řekl jsem. ,,Skvěle, mám to při cestě, tak pojď." Řekl a odcházel. ,,Počkat, co?!" Vypadlo ze mě. Zastavil se a koukl na mě přez rameno. ,,Hodím tě domů." Řekl a šel dál. Hned jsem se rozcupital k němu. ,,Ne ne ne! Nechci vás obtěžovat, pojedu autobusem, je to od vás velmi milé, ale já-" ,,Armine, myslíš si, že jsem nějaký násilník nebo sériový vrah?" Zeptal se vážně a zastavil se. Udiveně jsem naklonil hlavu na stranu. ,,No, ne..." Hlesl jsem pak. ,,Tak proč nechceš svést? Nemusel bys čekat v dešti ani platit jízdenku." Vydechl. ,,No já..." Hlesl jsem zamyšleně. ,,Jsi stydlivý viď?" Řekl a sundal si kabát, který mi pak přehodil přez ramena. Překvapeně jsem se na něj koukal. ,,Je chladno..pojďme." Řekl a prostě šel. Po kratinkém postávání a úžasné euforie z jeho zájmu o mě jsem se opět rozcupital a následoval ho.
Jeho sako jsem si stáhl víc k sobě a čichal tu příjemnou vůni. Hřálo a mě už mi nebyla zima.
Obešli jsme firmu a za ní se nacházelo parkoviště. Už z dálky mě upoutal bílý Mercedes. A 'překvapivě' byl jeho.
Odemkl a nastoupil, já hned po něm. Ve vnitř to bylo stejně impozantní jako na venek. ,,Máte krásné auto." Konstatoval jsem, když jsem si to všechno prohlížel. ,,Ty auto nemáš co?" Zeptal se. Pohled jsem soustředil opět na něj a zavrtěl jsem hlavou. Kývl a nastartoval a pak vyjížděl. Zapl stěrače a vyhřívání.

,,Řekni mi něco o sobě, Armine." Řekl po krátké době naší jízdy. ,,Já nejsem zajímavý, pane Smithe." Odvětil jsem tiše při pohledu na setékající kapky po skle. ,,Proč si to myslíš?" Zeptal se. ,,Já-...no, stačí se podívat." Odvětil jsem. ,,V tom případě jsi zajímavý." Řekl hned. Pohledem jsem zamířil k němu. ,,Co tím myslíte?" Zeptal jsem se. ,,Mladý, hezký a inteligentní chlapec, který chodí na vysokou a žije svůj život na vlastní pěst...copak to není už dost zajímavé?" Udivil mě ještě víc a při slově hezký, jsem asi zčervenal. ,,Vy si skutečně myslíte, že jsem...zajímavý? Optal jsem se. ,,Ano, proto chci o tobě vědět víc." Řekl. ,,To víte o každém zaměstnanci něco víc?" Napadlo mě. ,,Proč mě nemůže zajímat sám o sobě jen jeden zaměstnanec, když mě zaujme?" Pronesl.
Zajímám ho? Ou bože, tak to je něco!
,,Né to, já jen-" ,,Promiň, asi ti to přijde divné." Řekl shovívavě. ,,Kdepak! Jen jsem nikdy nikomu nepřišel zajímavý. Vždy jsem byl braný jako taková malá šedá myška, co se motá kolem svých jediných dvou kamarádů." Přiznal jsem. ,,Takže ti nevadí, když se tě na něco zeptám, i když to bude trochu osobní?" Zeptal se. ,,Ne, klidně se ptejte." Vyzval jsem ho. ,,Co studuješ?" ,,Cestovní ruch." Odvětil jsem. ,,Proč cestovní ruch?" Zeptal se. ,,No, už odmalička mě zajímal svět. Chtěl bych ho procestovat a navštěvovat různé země a kontinenty. Jsem zvědavý a chci vědět...to je možná proč." Řekl jsem. ,,Takže chceš poznat svět..." Konstatoval. ,,No a...budeš cestovat sám nebo máš nějaký vztah?" Zeptal se. ,,Jsem sám." - Už od chvíle, co jsem se narodil, i když mě Eren při našem prvním setkání balil, protože si myslel, že jsem holka 😜. (To ještě nevěděl, že v budoucnu budeme oba na kluky).
,,A co tvůj kamarád? Kdo je to?" ,,Jmenuje se Eren Jäger. Pracuje jako prodavač v textilu." Řekl jsem. ,,Znáte se dlouho?" Zeptal se. ,,Téměř odmalička. Patřila k nám ještě jeho nevlastní sestra." Řekl jsem. ,,Patřila? Snad taky není-" ,,Ne, Mikasa žije, jen...už se s ní téměř nevídám a Eren už vůbec ne." Ujistil jsem ho. ,,Jak to?" ,,Mikasa Erena milovala, ale on její city neopětova a našel si někoho jiného." Vysvětlil jsem. Řekl bych mu, že je s Levim, ale někteří lidé nemají homosexuály rádi a někteří homosexuálové neradi nechají kolovat po ostatních, že jsou homosexuálové, takže jsem držel jazyk za zuby. ,,A Eren nic nestuduje?" Uchechtl jsem se. ,,Ten byl rád, že udělal maturitu." Plácl jsem nad vzpomínkami, jak jsem mu pomáhal do tý jeho dutý palice dostat aspoň něco, aby tu maturitu vůbec zvládl.
,,Říkal jsi že bydlíte spolu?" ,,Ano, vím, že to může znít divně, ale já Erena už beru spíš jako bratra než kamaráda a on mě nejspíš taky." Přisvědčil jsem. ,,Ne, nic takového jsem nemyslel. Zajímalo mě, jestli bydlíte v domě nebo bytě." ,,Aha, v bytě." Odvětil jsem. ,,Máš nějaké zvíře?" Zeptal se. Zavřel jsem hlavou. ,,Ale vždycky jsem si přál králíka, ale teď na něj nemám čas." Přiznal jsem. ,,A vy?" Zeptal jsem se. ,,Já taktéž nemám čas na domácí mazlíčky." Odvětil. ,,Povíte mi zase vy, něco o sobě? Smím-li se ptát?" Zeptal jsem se. ,,A co bys chtěl vědět?" Usmál se. ,,Co vaše rodina? Máte ženu a děti?" On se tomu uchechtl. ,,Na to nemám ani pomyšlení." Řekl. - Bingo! Teď ještě zjistit, jak je na tom s orientací. ,,Vážně? Takže máte čas sám pro sebe. Co nejraději děláte?" ,,Hmm, myslím, že mě baví tenis a ostatně hry ve dvou. Taky turistika, čtení, a camping." Řekl. Zajímavé sjednocení. ,,Tenis a čtení mě baví taky!" Usmál jsem se. ,,A co pinpong?" Zeptal se. ,,Ne, nejde mi. Protože když chci míček odpálit, dám do něj moc velkou ránu jako při tenisu a pak se nedá hrát." Přiznal jsem a on se pousmál. ,,Jaké knížky čteš nejraději?" Zeptal se. ,,Pokud jde o žánr, pochopitelně věci, které se týkají zejména světa, různé atlasy a encyklopedie, nebo romány o cestovatelích. Svou první jsem dostal v desíti a to mě přimělo k tomu všemu, co se teď děje v mém životě." Řekl jsem. ,,Já mám rád knihy, co se týkají středověku. Třeba Hra o trůny je vážně skvělá kniha, nedivím se, že byla sfilmovaná a je tak úspěšná." Konstatoval. ,,Ano, to je pravda, je to skvělý příběh." Uznal jsem.
Povídali jsme si cestou ještě o spustě věcí. Třeba o Hange a Levim, se kterými se zná důvěrněji, nebo o mém samostatném životě. Bylo mi s ním moc hezky a každopádně jsme se nenudili a čas utekl rychle. Bohužel pro mě až moc rychle a když jsme vjeli do Cumnoru, měl jsem pocit, jako bych domů vůbec nechtěl. Zeptal se mě na bydliště a pak zastavil u našeho paneláku.
,,Ještě než odejdeš..." Řekl a já se rozzářil. ,,chtěl bych tě pozvat třeba na kafe, jako vynahrazení té nehody s otřesem mozku." Vduchu jsem se radoval. ,,To nemusíte, je to opravdu v-" ,,Není to v pořádku. Chtěl bych ti to vynahradit. Opravdu." Zarazil mě. Párkrát jsem zamrkal a málem jsem se pousmál nad jeho laskavostí, ale hned jsem se vrátil do reality. ,,Vždyť to byla moje vina a nemocnici jste za mě stejně platil vy, takže bych spíš měl být dlužný já vám." ,,Prosím..pokud to odmítneš, budu sklamaný." Řekl. Cítil jsem se špatně, musím říct ano, a krom toho, trávit s ním čas mimo práci je pro mě přece jedinečná příležitost!
,,Dobře. Sice kafe nepiju, ale půjdu rád." Usoudil jsem s úsměvem. ,,Výborně. Hodí se ti to ještě dnes? Třeba v sedm?" Zeptal se. ,,Neříkal jste, že teď ještě někam jedete?" Zeptal jsem se. ,,To je v pořádku, nebude to trvat dlouho a navíc, je to jediný volný čas, co tento týden po práci budu mít." Re. ,,Aha, v tom případě jdu." Odvětil jsem. ,,Dobře, budu tu v sedm."
,,Dobře..." Hlesl jsem a rozepínal jsem si pás. ,,Mimochodem...jsem vám moc vděčný za odvoz, vážně moc děkuju." Řekl jsem a otvíral dveře. ,,Nemáš vůbec za co. Měj se." Řekl. ,,Nadchledanou." Usmál jsem se a zavřel za sebou dveře.
Stál jsem na chodníku a sledoval, jak odjíždí pryč. Když mi z obzoru zmizel úplně, zavřel jsem oči a zaklonil hlavu. Dešťové kapky mi dopadaly na tvář a pak z ní stékaly. ,,Jestli tohle není zázrak, tak bůh neexistuje." Hlesl jsem šťastně a odcházel do dveří paneláku.