Šéfova Princezna - Erumin

Zlomené srdce se hojí těžko

Auto se rozjelo a na chvilku nastalo ticho. Nejistě jsem koukl na pana Smitha. Nevypadal vůbec nervózně ani vynervovaně jako já. To trapné ticho mě dávalo docela do těla, ale nenapadlo mě vhodné téma k rozhovoru. A čím déle jsme mlčeli, tím víc jsem měl dojem, že bych ani mluvit neměl.
,,Jsi nervózní?" Zeptal se pak najednou. V duchu jsem si oddychl, že ukončil krvesající ticho. ,,Ne." Odvětil jsem krátce a těžce polkl. On se tiše uchechtl a zřejmě poznal, že lžu. ,,Je to na mě hodně vidět?" Zeptal jsem se poraženě. ,,Docela jo. Nemáš rád ticho, když jsi s někým osamotě, vid?" Odtušil. - Páni, umí ve mě dokonale číst! Nebo jsem příliš nápadný? ,,Hmmm." Přiznal jsem. ,,V tom případě..se tě zeptám...měl jsi někdy schůzku nebo rande?" Zeptal se. Trochu jsem znervóznil. Bude trapné, když řeknu, že tohle je takové to moje 'poprvé'. ,,Ano, byl jsem..." Ale utnul jsem to, když jsem viděl jeho rentgenový pohled. - Věděl, že neříkám pravdu. ,,Promiňte, nebudu vám lhát. Je to poprvé." Přiznal jsem pokorně. ,,Nemusíš se stydět. Nevím, co je na tom špatného." Řekl s úsměvem. ,,Vážně?" Zeptal jsem se zájmem. ,,Jistě, pokud se na takové věci někdo necítí, je lepší počkat." Odvětil. Podíval jsem se vyhýbavě z okýnka. ,,O to nejde, já k tomu ještě nikdy nedostal příležitost." Řekl jsem. ,,Aha, chápu." Řekl. ,,V tom případě asi není úplně ideální, když jdeš na první schůzku s se mnou, co?" Zeptal se s úsměvem. ,,Ne, ne! Nevadí mi to!" Vyjekl jsem hned. ,,Fajn. Rande to stejně není, takže nemusíš být tak nervózní." Řekl ironicky a usmál se. Se spomaleným reflexem jsem se usmál taky, aby si nemyslel, že jsem nepochopil pointu. Ve skutečnosti jsem se ale nechtěl usmát, protože bych si přál, aby to bylo rande. ,,Stejně ale budeš, vid?" Odtušil. ,,Jste můj šéf. Těžko se tomu opanuje." Odvětil jsem. ,,Teď ne, tvůj šéf jsem jen v práci. Teď jsem Erwin." Řekl s úsměvem. To mě překvapilo. ,,Takže mi teď nemusíš říkat pane Smithe ani mi vykat." Zmínil. ,,Ne, já mám pocit, že bych neměl. A i kdybych chtěl, stejně by mi to nevydrželo dlouho, protože vás znám jen jako pana Smitha." Odvětil jsem. ,,Ale já ti říkám jen Armine a tykám ti, protože jsi to chtěl." Namítl. ,,Tak mi to připadá v pořádku. Vám ne?" Zajímalo mě. ,,Myslím, že když sis o to požádal, tak je to v pořádku. Ale proč se nezachováš stejně v mém případě." Zeptal se. ,,Omlouvám se já-" ,,Neber to špatně! Není to rozkaz, jen mě to zajímá." Řekl, když jsem si byl jistý, že jsem ho urazil. Uklidnil mě a já si oddechl. ,,Víte, přijde mi to neslušné. Jsem o dost mladší a měl bych se k vám chovat s úctou." Odvětil jsem. ,,Protože ti připadám starý?" Usmál se. - Takhle to vyznělo?! Asi otevřu okýnko a skočím pod kola. ,,Ne! Samozřejmě, že NE! Já jsem to tak vůbec-" ,,V pořádku. Dělal jsem si z tebe srandu." Skočil mi pobaveně do horlivého ospravedlnění. ,,Pane Smithe, vy mi dáváte." Utrousil jsem lehce v rozpacích. ,,Nemusíš se bát. Teď tvůj šéf přece nejsem." Řekl mile. Pak jsem se zamyslel. ,,Kdo teda pro mě teď jste?" Zeptal jsem se. Nějakou dobu neodpovídal a soustředil se na řízení. Skoro jsem si myslel, že už se k mé otázce nevyjádří, ale: ,,Uvidíš.." Řekl tónem, který byl dost tajemný. Nevím jak jsem si to měl vysvětlit a zrovna, když jsem se chystal zeptat, řekl: ,,Tak jsme tady." A já hned zbystřil a pohlédl na kavárnu před námi. Nebyla nějak extra velká ani extra přepychová, jak jsem si podle vkusu pana Smitha odtušil. Byla to normální kavárna, kam chodí normální lidi. Samozřejmě mi to nevadilo...jen...nečekal bych, že bych tu někdy mohl potkat multymilionáře jako je on.
Když pan Smith zaparkoval, pořád jsem si to tak nějak nedůvěřivě prohlížel. ,,Promiň, jestli jsi čekal kavárnu pro snoby. Snad se ti tam bude líbit." Řekl s nadsázkou a vystupoval z auta. ,,Ne! Nic takového jsem nemyslel! Já-" Blekotal jsem pohotově a snažil se, co nejrychleji vylézt z auta za ním.
,,Já nečekal kavárnu pro snoby!" Vyjekl jsem když jsem vylezl a přistoupil k němu. Ještě k tomu jsem si snažil rychle nasadit červený kabátek. ,,Nepovídej." Řekl ironicky a zamkl auto. ,,Vážně, nechtěl jsem.." Vydechl jsem, ale potom mě umlčel, když přistoupil blíž a upravil mi nedobrě oblečený kabát. Fascinovaně jsem pozoroval, jak mi zapíná knoflíky a upravuje kapuci. ,,Je zima." Řekl pak a nasadil si svůj kabát. ,,Děkuji." Odvětil jsem tiše a dál nemluvil. Byl jsem lehce překvapen a asi by to už ani nestálo za to. ,,Nezlobím se. Vím, že jsi to nemyslel špatně. A čekal jsem, že budeš překvapený." Řekl a věnoval mi úsměv. S radostí jsem mu úsměv opětoval. Jsem rád, že se nezlobí. ,,Jdeme?" Zeptal se. ,,Jistě!" Odvětil jsem hned a společně jsme vyšli přez parkoviště ke vchodu kavárny.
Prošli jsme skleněnými dveřmi a octli se u pokladny. Zatím to tam vypadalo docela pěkně. U pokladny byla výloha se spoustou moučníků a různých sladkostí. Tam jsme se ale nezdrželi a šli dál. Posadili jsme se u stolu s koženými sedačkami naproti sobě, mezi nimiž byl stůl, u zdi, kterých tam bylo asi ještě pět a nějaké stoly a židle ještě pak vedle.
Posadili jsme se a sundali si kabáty. Bylo tady docela dost lidí, ale volná místa tu byla pořád. Cítil jsem z tohohle místa klid a uvolnění. Místo, kam lidi chodí kvůli dobré atmosféře.
,,Tak, co si dáš?" Zeptal se a podal mi lístek s nápoji, který ležel na stole. ,,Vy si neobjednáte?" Zeptal jsem se a nejistě si bral lístek. ,,Ne, zde si vždy dávám jednu a tu samou věc." Odvětil. ,,Aha." Odvětil jsem a prohlédl si lístek. Z jedné strany byli studené nápoje a z druhé teplé. Koukal jsem do teplých a když jsem přečetl všechny druhy čajů, zrak se mi upnul k horké čokoládě. ,,Dal bych si horkou č-" Ale sklapl jsem hned jak jsem si uvědomil, jak hrozně je to dětinské. ,,Horký čaj..." Dořekl jsem nenápadně a usmíval se jako by nic. On se usmál docela podezřele a nadzvedl jedno obočí. ,,Ovšem že horký. A příchuť?" Zeptal se a usmíval se jakoby něco naznačoval. Uvědomil jsem si, co jsem vlastně řekl. - Horký čaj! Jsem vážně idiot. ,,Ehm..pomerančový.." Hlesl jsem skoro jako otázku. Nevěděl jsem totiž jestli pomerančový vůbec mají a jen jsem to tak na rychlo plácl. Pan Smith naklonil hlavu na bok a spražil mě podezíravě pohledem. ,,Určitě?" Zeptal se. Nejistě jsem kývl. ,,Dobře." Řekl pak a zavolal obsluhu.
,,Dobrý den, co to bude?" Zeptala se blonďátá holka s modrýma očima, vlasy staženýma do drdolu, menšího vzrůstu a nezáživným chladným pohledem. ,,Ahoj Annie, poprosil bych o frekapučíno a jedu horkou čokoládu." Zalapal jsem překvapeně po dechu a vytřeštil na něj oči. On se na mě jen usmíval. Ta servírka, tedy Annie se na mě poprvé podívala, když dopsala objednávku na notes, ale ledový a nezáživný pohled se jí nijak nezměnil. ,,Dobře." Kývla a odešla. Utrápeně jsem pohlédl zpátky na něj. ,,Proč jste to udělal?" Zeptal jsem se tiše. ,,Promiň, ale podle mě není trapné chtít v osmnácti něco sladkého." Odvětil. Nic jsem neřekl a jen si podepřel hlavu lokty. Ještě mi bylo trochu úzko. Protože to bylo po třetí, kdy jsem mu zalhal a on to zase poznal.
Zase nastalo to hrozné ticho. Začal jsem být zase nervózní. Koukl jsem opatrně na druhou stranu stolu a spatřil, jak se na mě pobaveně usmívá. Očividně se bavil mou nervozitou. ,,Prosím přestaňte." Zaškemral jsem poníženě a zakryl si obličej dlaněmi. On se zasmál. ,,Promiň, jsi roz-" Ale najednou se zasekl a odkašlal si. Hned jsem k němu zaujatě vzhlédl. ,,Nemáš hlad?" Zeptal se, když si všiml mého pozdvižení. Opatrně jsem přikývl. ,,Tak to se omlouvám, měl jsem nám to objednat už s pitím." Řekl. ,,To je v pořádku." Odvětil jsem. ,,Jak často sem chodíte?" Zeptal jsem se. ,,Už od mých 26 let." Řekl. ,,Proto to není kavárna pro snoby. Tehdy jsem ještě tolik peněz neměl." Řekl a pousmál se. Znovu jsem si zakryl obličej rukama. ,,Moc se vám omlouvám. Nechtěl jsem vás-" ,,Já to neříkám, abych tě přivedl do rozpaků, jen jsem ti chtěl vysvětlit, proč je to moje oblíbená kavárna." Částečně jsem si odkryl obličej a nadějně se na něj koukl. ,,Kdysi jsem v tomhle městě bydlel a měl jsem školu poblíž téhle kavárny, takže jsem tu byl skoro pořád." Vysvětlil a nad vzpomínkami se zasněně podíval po kavárně. ,,Je hezké, že tohle místo má nějaké upozornění." Řekl jsem. ,,Jaké?" Zeptal se. ,,Váš." Usmál jsem se. On my úsměv opětoval.
Náš oční kontakt přerušila Annie s naší objednávkou na tácku. ,,Tady je jedno frekapučíno..." Řekla a položila to k panu Smithovi. ,,a horká čokoláda." Řekla a položila červený hrníček s obsahem ke mně. ,,Děkuju." Poděkoval jsem tiše. ,,Armine, vyber si něco k jídlu." Řekl vlídně a podal mi další lístek, který ležel na stole. Vzal jsem si ho a začal pročítat. Byly na něm různé moučníky a sladkosti. ,,Jak se máš, Annie?" Zeptal se během mé mentální nepřítomnosti pan Smith. ,,Celkem dobře. Ale poslední dobou je tu klid." Řekla. Zvláštní, řekl bych, že ona zrovna o velkou společnost nestojí. Nejspíš je to jen úhel pohledu. ,,A jak se má Jaen, Marco, Sasha a ostatní?" Zeptal se. Zdá se, že tu zná hodně lidí. ,,Jean se má pořád stejně, a je stejnej idiot. Saša měla málem vyhazov, když šéf zjistil, že užíra zboží. Marco se konečně vrátil z nemocnice a zase pracuje. Conny dostal povýšení a Rainer je nenapravitelnej slon v porcelánu. Nebyl by týden, kdyby něco nerozbyl." Povzdechla si znuděně. ,,Marko pořád pracuje, říkáš?" Zeptal se zamyšleně, až to vypadalo poněkud zvláštně. ,,Ano, říkal, že bezohledu na jeho stav chce až do konce mít normální chod života." Odvětila. ,,To chápu." Řekl pak pan Smith a sklonil pohled, až jsem si říkal, jestli nejde o něco vážného. ,,Armine, už sis něco vybral?" Zeptal se mě najednou pan Smith. ,,Ano, poprosil bych o čokoládový mufin." Odvětil jsem. ,,A můžeš k tomu ještě přidat i kousek třešňového koláče." Pokynul Annie. ,,Můžu se zeptat...kdo je to? Váš nový přítel?" Zeptala se s neutrálním pohledem do bloku a mě vybuchl mozek! Přítel? Takže je gay?! Oh můj Bože!
Pan Smith byl otázkou zaskočený a nejistě koukl po mě. Zjistil jsem, že mám jeden koutek úst roztáhlý do bláznivého úsměvu. Rychle jsem ho zase stáhl zpátky dolů. ,,Eh, není, jsme...tu jen tak." Odvětil jí. Ona neutrálně kývla. ,,Takže stále chodíte s-" ,,Ehm, děkuju Annie, to bude všechno." Přerušil ji hned pan Smith. On s někým chodí? Najednou se mi zalilo srdce smutkem a já chtěl utéct pryč se slzami v očích. Ale musel jsem se dát dohromady. Annie odešla a já se podíval na červený hrníček. Nostalgicky jsem ho uchopil oběma rukama a napil se. Kvůli mému rozrušení jsem si ani nevychutnal svou čokoládu.
,,Děje se něco?" Optal se najednou pan Smith. Pohlédl jsem na něj a snažil se zamaskovat zdrcení. ,,Ne, jen jsem přemýšlel." Zalhal jsem. ,,Jestli tě zajímá, má orientace, po tom, co tu předvedla Annie...tak ano, jsem gay." Řekl. Slyšet to od něj bylo o dost jistější, než když jsem si to odmyslel. ,,To je dobrá zpráva pro přelidňování lidstva." Hlesl jsem s úsměvem, ale nejraději bych si za tu kravinu, co jsem vypustil z pusy dal facku. - Prostě trapas. Nevěděl jsem totiž, co mám jiného říct. Měl jsem vypadat v pohodě, ale vůbec jsem nebyl.
On se na mě překvapeně zadíval. ,,Tobě to nevadí?" Zeptal se.
,,Myslíte, že bych se přidal k těm lidem, co trpí homofobní nemocí? Je to jako rasismus a ten já nesnáším. Pro mě je každý člověk člověkem, bezohledu na rozdíly." Řekl jsem, ale to, že jsem taky na kluky jsem už neřekl. K ničemu by to stejně nebylo, když už někoho má.
,,Jsi opravdu moc chytrý kluk, Armine. Začínám tě mít v oblibě." Usmál se. Radostně jsem se rozzářil. ,,Vážně?" ,,Ano, umíš používat rozum a využívat ho v nejefektivnějším řešením." Řekl. Možná mi právě načervenala líčka. ,,Jsem rád, že jste se mnou spokojen." Odvětil jsem pokorně. ,,To já jsem rád, že jsem tě poznal." Usmál se. Radostně jsem se pousmál. ,,No a...když jsme u toho...Annie, zmínila váš vztah." Vyzval jsem ho. Chtěl jsem vědět, kdo je můj sok. ,,Ano...Je to tvůj nadřízený. Pan Ackerman." Přiznal. ,,Pan Ackerman?!" Vyjekl jsem na hlas pro sebe a nemohl tomu uvěřit. Vždyť on...chodí s-!!!
,,Ano, pan Ackerman. Ale poslední dobou je to mezi námi jaksi komplikované." Přerušil mé myšlenky pan Smith. Ale, vlastně mi dal další vodítko. ,,A jak?" Zeptal jsem se podezíravě. ,,Opravdu tě to zajímá? Nevím jestli bych ti měl říkat o mém životě, když tě tím akorát obtěžuju." Řekl. ,,Né, vůbec mě to nevadí. Rád si vás vyslechnu." Vybídl jsem ho hned. ,,No, Levi na mě má čím dál méně času. Říká, že chodí něco vyřizovat ohledně práce, ale nevím, jestli tomu mám věřit. Je víc a víc odtažitý a nepříjemný." Řekl. - Já to věděl! Podvádí ho s Erenem! Ale, proč by mi doporučil místo tady, když by tím riskoval prozrazení jejich 'malého' tajemství? Najednou jsem se zasekl a vytřeštil oči. ,,Armine? Co se děje?" Zeptal se Erwin. ,,Omluvil by jste mě na minutku, jen si rychle zatelefonuju." Omluvil jsem se a zvedal se ze židle. ,,Ovšem...děje se něco?" ,,Vůbec nic..." Zalhal jsem při rychlém odchodu.
...
,,Erene! Ty hajzle! Tak ty ze mě budeš dělat děvku jen proto, abys mohl být s tou svou?" Nadával jsem do telefonu před kavárnou.
,,Co?! Nevím o čem mluvíš." Zapíral. ,,Heh..tak ty nevíš? A kdo mě poslal do nové práce, kde máš přítele, který ale chodí s někým jiným a čistě náhodou máš po ruce malou princeznu, která by mohla zabavit přítele tvého milence?!" Citoval jsem ironicky. ,,Sakra Armine...proč seš tak chytrej?" Povzdechl sarkasticky. ,,Protože ty seš totálně retardovanej!" Štěkl jsem. ,,Moc mě to mrzí, nech mě ti to-" Nenechal jsem ho ani domluvit a nabroušeně ukončil hovor.
Když jsem se vracel k panu Smithovi, ještě pořád jsem byl naštvanej.
Zasedl jsem za stůl a zíral do prostřed stolu. Vztekem začal prostupovat zármutek. Jak mi to mohl udělat? Takhle mě zneužít pro svůj prospěch. A to je můj kamarád, už od malička. Nejlepší. Můj brácha.
Najednou mi zabrněl mobil v kapse. Určitě to byla SMS od Erena. Zasekle jsem koukal do stolu. Ublížil mi, a tak hnusným způsobem.
,,Armine? Jsi v pořádku?" Zeptal se pan Smith. Oči se mi začaly plnit slzami a já začínal pouštět své emoce ven. ,,Nejsem..." Hlesl jsem, schoval jsem si obličej do dlaní a začal brečet. ,,Armine! Co se stalo?" Fňukl do ruk a položil se na stůl. ,,Armine, chceš si o tom promluvit?" Zeptal se. Zvedl jsem hlavu a zase se vzpřímil. ,,V pořádku.." Odvětil jsem a utíral si slzy. ,,Zvládnu to." Řekl jsem a snažil se simulovat úsměv. Opět jsem ucítil zabrnění. Vytáhl jsem ho z kapsy a pod stolem ho nenápadně vypl. Jen by mě to ještě víc rozrušovalo.
,,Chceš se bavit o něčem jiném?" Zeptal se pak pan Smith. Myslím, že měl dobrý nápad, nechci nám takhle zkazit večer špatnou náladou. ,,No, nechci být vlezlý, ale...s tou slečnou Annie, jste mluvil..o jednom dalším zaměstnanci, Marco myslím." Zapřemýšlel jsem. ,,Ano, je to smutné. Nedávno mu objevili rakovinu. Bohužel je na léčbu pozdě a prý má poslední dva měsíce života." Odvětil posmutněle. I když toho kluka neznám, ranilo mě to taky. ,,Pane Bože..to je příšerné." Hlesl jsem lítostně. ,,Hmm.." Vydechl souhlasně pan Smith.
,,Chtěl jsem se zeptat, jak jsi na tom s hlavou?" Zeptal se pak najednou. ,,Moje..hlava?" Zopakoval jsem. ,,Hange je totiž trošku...trošku živější tip člověka, takže se za ni omlouvám." Přisvědčil. ,,Nedělejte si s tím starosti! Vůbec nic se mi nestalo.Vážně." Ujistil jsem ho. On najednou natáhl ruku a sáhl mi na čelo přesně na místě dnešního srazu s dveřmi. Zajel mi lehce pod ofinu a zamyšleně se na to při tom díval. Já byl zase v rozpacích. Je proto mě silně emotické, když s ním můžu mít fyzický kontakt.
,,Máš tam trochu bouli." Odvětil a ruku oddálil, při čemž mi prostředním prstem přejel po nose. Ještě pořád jsem na něj omámeně zíral. ,,Snad se ti zítra budou dveře vyhýbat." Řekl s úsměvem a já se zasmál. ,,Kéž by." Odvětil jsem.
Když jsem byl s ním, připadalo mi, že jeho přítomnost je náplast na bolest, kterou mi Eren udělal ve velkém stylu. ,,Máš moc krásné oči." Řekl při delším očním kontaktu a ukončil mou hypnózu. Překvapeně jsem s sebou cukl na zpátek a oči se mi rozšířili překvapením. ,,Ď-děkuji." Utrousil jsem lehce v rozpacích a sklopil pohled. Mám podle něj hezké oči. To je skvělé. Ale...k čemu mi to je, když chodí s Levim? Což mě opět přimělo k přemýšlení o tom všem. Proč ho Levi podvádí a jak mě mohl Eren takhle hnusně využít. Zavřel jsem oči, abych zadržel pomalu přicházející slzy.
,,Armine?" Ozvalo se a já k němu zvedl hlavu. Koukal na mě trochu nejistě. ,,Opravdu si nechceš promluvit? Nevypadáš zrovna nejšťastněji." Je milí, ale tohle mu určitě říct nemůžu. Jak by reagoval na to, že ho podvádí přítel a, že já jsem něco jako podstrčená hračka? S melancholickým výrazem jsem zase zavřel oči a zavrtěl hlavou. On si povzdechl. ,,Nutit tě nebudu, ale můžeš se mi svěřit." Řekl. Vděčně jsem se na něj podíval. ,,Děkuji." Hlesl jsem.
Okamžik na to, nám Annie přinesla objednávky. Tentokrát nic neřekla a pan Smith jí jen poděkoval.
,,Znáte tu hodně lidí, že?" Zeptal jsem se, abych zabránil další vlně emocí a drastickému tichu a snědl kousek mufinu. ,,Ano, dalo by se říct, že všechny." Odvětil. Usmál jsem se a usrkl z již vlažné čokolády, ale nevadilo mi to. ,,Chápu, proč sem chodíte rád." Zapřemýšlel jsem nahlas a podepřel si hlavu loktem. ,,Ano, vždy když mám špatné období, jdu sem a je mi líp." Řekl. Určitě na tom něco bude. Atmosféra tady je moc fajn a určitě i lidi, které bych si přál poznat jako on. ,,Taky bych sem chtěl chodit." Povzdechl jsem si jen tak mimochodem. ,,Klidně můžeš..Můžu tě sem po práci brávat s sebou, jestli chceš." Navrhl. ,,Jste velmi laskavý, ale tohle nemůžu." Odvětil jsem tiše. ,,Proč by ne? Pokud jde o benzín....myslím, že nejsem v pozici, aby mě to nějak obtěžovalo a navíc....budu za tvou společnost vděčný." Krev se mi nahrnula do tváři hned jak to řekl. Je s se mnou rád? To je opravdu hřejivé a uklidňující. ,,No já nevím..." Vydechl jsem stydlivě. ,,Samozřejmě nebudeš muset jezdit pořád, chápu, že chodíš na školu a budeš se muset učit. Třeba jen příležitostně, když budeš mít chuť sem zajít." Dodal. ,,Nebude to vašemu příteli vadit?" Napadlo mě. ,,Myslím, že bych se s tím vůbec netrápil. Vlastně by ho to asi ani nezajímalo." Usoudil. ,,Tak...já nad tím popřemýšlím." Řekl jsem. On kývl.
Pomalu jsem s panem dojídal moučník a při tom jsem přemýšlel o tom všem, co jsem se dnes o své roli hračky dozvěděl. Ví o tom i Levi? Asi určitě, když díky němu mám práci u pana Smitha. A proč se s ním prostě nerozejde, když vše napovídá tomu, že chce být s Erenem. Každopádně tohle Erenovi asi ještě dlouho neodpustím.
,,Kdy budeš chtít jet domů?" Zeptal se pak pan Smith a přerušil moje myšlenky. Vzhlédl jsem k němu. ,,Ehm...to já nevím, nemám stanovenou dobu návratu." Zamyslel jsem se. On se usmál a pohlédl na hodinky na levém zápěstí. ,,Je skoro devět, jak to vidíš?" Zeptal se. ,,Asi bych se měl vrátit. Zítra jdu do školy." Odvětil jsem. ,,Dobře. Tak já zaplatím a půjdeme." Řekl a zavolal takového vysokého kluka, ve stejném úboru co Annie. ,,Dobrý večer, pane Smithe, co to bude?" Zeptal se hned a pohlédl potom na mě. Měl oříškové oči a světle hnědé podholené vlasy. Pohledem jsem stydlivě uhl pryč. ,,Ahoj Jeane, jen zaplatím. Annie ví, co jsme si objednali." Odvětil mu. ,,Jistě, tak vydržte...půjdu si k ní pro doklad." Řekl a opět na mě koukl ještě než odešel. Při odchodu jsem si ho prohlížel. Udělal na mě zvláštní dojem. Jeví se sebejistotou a rozhodností.
,,Tohle je nejlepší kamarád Marca." Řekl pan Smith. Trochu jsem znejistil. Měl jsem pocit, že bych se měl zvednout a jít toho kluka utěšit nebo něco, i když ho vůbec neznám. ,,A jak na tom je?" Optal jsem se. Bylo to ale strašně hloupé. Jak se asi cítí člověk, kterému umírá nejlepší přítel? ,,Drží se. A kvůli Marcovi se snaží skrýt bolest, protože Marco nechce, aby kolem toho někdo dělal povyk." Odvětil. ,,Je mi obou moc líto." Hlesl jsem a koukl po směru, kam odešel Jean. ,,Mě taky.." Vydechl soustrastně.
,,Ale...Marco říkal, že nechce aby to někdo tak prožíval, protože by mu to jen připomínalo ortel, takže se všichni musíme držet, aby své poslední chvíle strávil v klidu." Řekl pak s uvolněným obličejem. ,,To chápu." Odvětil jsem a snažil se na to už taky nemyslet.
Teď nastalo další ticho, ale tohle bylo jiné, takové když nad něčím přemýšlíte a ani nechcete mluvit. ,,Tak bude to 76 Kč." Ozvalo se a já si všiml Jeana s pohledem na doklad a peněženkou v ruce. ,,Tady." Odvětil pa Smith a podával mu stovku. ,,Děkuju." Přitakal Jean, vzal si peníze a lovil v peněžence drobné. ,,Tady máte na zpátek." Řekl a vrátil panu Smithovi peníze. Pan Smith si je s poděkováním převzal. Kouknul jsem po Jeanovi a zjistil, že se dívá na mě. Pohledem jsem instinktivně uhl pryč, aniž bych nějak akutně chtěl. ,,Představíte mi vašeho společníka?" Zeptal se pana Smitha. ,,Oh, jistě...To je Armin Arlert." Odvětil a oba po mě koukli. Cítil jsem se trochu trapně, protože jsem se nedokázal představit sám a hloupě mlčel. On ke mně hned vztáhl ruku se slovy: ,,Jean Kirstain, moc mě těší." Řekl mile s lehkým úsměvem a já mu ruku hned chytil. ,,I mě těší." Vyblekotal jsem v rozpacích. ,,To je super, žes taky něco řekl." Usmál se Jean. Stydlivě jsem se uchechtl.
,,Rádi bychom si popovídali, Jeane, ale už musíme jít." Řekl pan Smith a zvedal se od stolu. Reflexně jsem ho následoval. ,,Chápu, tak se mějte." Řekl Jean s pohledem na pana Smitha a potom na mě. ,,Doufám, že tě tu nevidím naposledy, Armine." Řekl s úsměvem. V rozpacích jsem pokrčil rameny a nerozhodně se uculil. ,,Dobře...tak se měj." Odvětil pan Smith a rozešel se k východu. ,,Ahoj!" Řekl jsem tiše a zamával mu s úsměvem. On mi úsměv vrátil a též mi zamával.
...
V autě jsme si cestou povídali o tom, jak pan Smith lidi z kavárny poznal a co o nich ví. Smál jsem se, když mluvil o Sashe, protože jediné, co se prý o ní dá říci, je, že nad devše miluje jídlo. Nebo když byl svědkem, jak Reiner vylil kafe nějakému pánu do klína kafe.
Povídali jsme si celou cestu až k našemu paneláku.
Jen co jsme vjeli do Cumnoru, srdce mi začalo neklidně přeskakovat. Úplně nevím proč přesně, protože jsem to cítil smíšeně. - Nechtěl jsem za Erenem za to, co mi udělal a zároveň bych moc rád zůstal ještě nějakou chvilku s panem Smithem.
O pár chvil později zastavil u paneláku, kde jsme se dnes navečer setkali.
,,Takže pojedeš příště zase se mnou, když se ti bude chtít?" Zeptal se pak, když zastavil u chodníku naproti bytovce. Chvilku jsem se rozmýšlel, ale pak jsem mu na to kývl. Moc se mi tam líbilo a když mi to nabídl, nemám alibi k odmítnutí. ,,Takže se ti tam nakonec líbilo?" Zeptal se s příjemným úsměvem. ,,Líbilo se mi tam moc...děkuji vám za pěkný večer." Odvětil jsem se snahou taky tak milého úsměvu. ,,Nemáš vůbec zač, to já jsem si s tebou popovídál jako už dlouho s nikým." Řekl. ,,To jsem rád." Usmál jsem se stydlivě.
Chvilku bylo ticho a mě začínalo být trapně. Mám dál mluvit nebo konečně vystoupit z auta? Nejistě jsem na něj koukl s tím, že se s ním rozloučím, ale nakonec jsem nic neřekl, protože mě fascinoval jeho upřený pohled na mě. Koukal se tak hluboce, jako by se mi koukal do duše a ústa se mu rozbíhala do lehkého úsměvu. Chvilku jsem se mu zaujatě koukal do očí, ale pak jsem se trochu zastyděl. Uhl jsem pohledem a sáhl po klice se slovy: ,,Tak já už půjdu." A otevřel jsem dveře a vystoupil. Stoupl jsem si čelem k panu Smithovi a trochu se sklonil, abych se mu mohl podívat do tváře. ,,Ještě jednou vám děkuji. Bylo to vážné příjemné." Řekl jsem s úsměvem. ,,V tom případě se těším na další schůzku." Usmál se. Radostně jsem se uchechtl a krátce pokýval hlavou na souhlas. ,,Tak nashledanou..." Odvětil jsem pak. ,,Měj se.." Mávl na mě rukou s úsměvem a já zavřel dveře jeho mercedesu. Odstoupil jsem od auta a při odjezdu mu zamával.
Podíval jsem se na vchodové dveře paneláku naproti chodníku, na kterém jsem stál. Nejraději bych Erena neviděl a doufám, že se ještě nevrátil. Kupodivu mě ani nezajímá proč mě využil. Nechci s ním teď vůbec mluvit. Vzpomněl jsem si na zprávy, které mi poslal a tak jsem zapl telefon a naskočilo mi jich tam o sedm víc. Deprimovaně jsem dlouze zavřel oči a aniž bych jednu zprávu přečetl, vypl displej.
Koukl jsem do našeho okna a zjistil, že se tam svítí. Sklesle a naštvaně jsem vydechl a svěsil hlavu. Nezbývá mi nic, než domů.