Šéfova Princezna - Erumin

Pohovor

Ahojky! Pro začátky začnu známým klišé, jako uvedení svého jména a tak podobně: Jmenuji se Armin Arlert, je mi 18 let a právě jsem započal vysokou školu. Pochopitelně se za ni platí. - Takže, hurá do práce! Musím si na to vydělávat sám, protože rodiče jsou mrtví.
Možná není úplně typické, když je kluk sekretářem, ale já nejsem zrovna tip kluka, který si potrpí na opravě auta, obrábění kovů, stavbu domů či snad dřevorubectví. Ne, ne. Přiznám se, že jsem spíž taková princezna. A to, už od malinka. Navíc, jen nějaké přividělání peněz je přece lepší jako sekretář, než roznašeč novin nebo servírka v mekáči. Tuto práci mi doporučil přítel Eren. Známe se už od malička a teď spolu bydlíme v bytě. Ne snad, že bychom spolu něco měli! I když je pravda, že on je gay a pořád tvrdí, že já určitě hetero nejsem. Možná má pravdu, sám osobně si myslím, že budu mít sklony k bisexuální orientaci. Upřímně, by mi nevadilo, kdyby to tak bylo.
Momentálně má Eren přítele. Jmenuje se Levi Ackerman. A díky němu se rozpadlo naše přátelství s naší kamarádkou též od dětství Mikasou. Mikasa Erena totiž milovala a když zjistila, že má přítele, totálně ji to zničilo. Momentálně s ní mám kontakt jen já, tak jednou za měsíc, abych věděl, jak se má.
- Zpátky k tématu. Díky Levimu, mi Eren řekl o místo sekretáře ve firmě generálního ředitele Erwina Smitha, který je Leviho nadřízený.

Právě se připravuji na pohovor o příjmutí na to místo.
Možná je chyba, že nepiju kafe. Alespoň bych teď nebyl unavený, když jsem moc dobře nespal z nervozity. Líně přežvykuji snídani v podobě cereálií. Eren je už deset minut mimo byt v autě na cestě do obchodu, kde dělá prodavače oděvů. Mimochodem, takhle se seznámil s Levim, když si k němu přišel koupit košili.

Hlavu si podpírám loktem a oči tak tak držím, abych je úplně nezavrěl a zírám na nudný ranní pořad v televizi.
Když mě to přestává bavit, mrknu na hodinky na levé ruce a málem spolknu lžíci, když zjistím, že mi za čtyři minuty jede autobus!
Vylítl jsem ze židle, nasadil si brýle, skočil do tenisek, popadl tašku a mazal na autobus.

Doběhl jsem na zastávku a zrovna mi to přijelo.
Stihl jsem to tak akorát. Po zřejmě půl hodině jsem dojel do Oxfordu, kde se nachází několik bloků od autobusové zastávky Smith Company.
Je to obří budova s nespočtem kancelářských oken po celém obsahu. Prostě úplně jako takový obrovský kolos, co bývá ve filmech. Nad masivními skleněnými samootevíracími dveřmi byl jasně vidět název společnosti.
Chvíli jsem stál na začátku přechodu na druhé straně a prohlížel si tu majestátnost. Pak blikla zelená pro chodce a já se rozešel spolu s dalšími lidmi na druhý chodník, přímo k budově.
Prošel jsem velkými dveřmi a octl se na recepci. Přišel jsem až k táhlému mramorovému stolu, kde seděli pracovnice a něco psali do svazků papíru nebo je pročítali. Jedna ke mně hned vzhlédla. Vypadala jako anděl. Měla blonďáté vlásky po ramena a modré oči. Vypadala velmi mile, asi byla stejně stará jako já. Na visačce měla napsáno Crista Lenz. ,,Dobrý den, přejete si?" Zeptala se vlídně. ,,Dobrý den, jsem tu na pohovor s panem Smithem kvůli pracovnímu místu." Řekl jsem. Prohlédla si mě od hlavy až k patě a všiml jsem si, že jí ujeli koutky do lehkého úsměvu. ,,Ovšem pane Arlerte...pojďte za mnou." Řekla a zvedala se ze židle.
Šli jsme chodbou od recepce po krátkém schodišti k výtahu. Všiml jsem si jak je ve stoje drobounká. Typl bych jí tak 145 centimetrů. Nastoupili jsme do výtahu a Crista zmáčkla nejvyšší patro. ,,Takže...to vy stojíte o to místo sekretářky?" Zeptal se po chvilce jízdy s milím hlasem. Jen jsem kývl. ,,Můžeš mi tykat." Řekl jsem pak. Nemám totiž moc rád, když mi někdo vyká, je to takové chladné. ,,Vážně? Dobře, ty mně taky." Usoudila. Kývl jsem s úsměvem. ,,Kolik ti je?" Zeptala se. ,,18." Odvětil jsem. Zaskočeně se na mě zadívala. ,,Typla bych ti tak patnáct," Řekla. ,,ale...to mně vlastně taky.." Podotkla a poukázala na svou výšku. Tomu jsem se pousmál. ,,Za to jsi ale moc roztomilá." Řekl jsem úsměvně. ,,Děkuji, ale...mám to brát jako kompliment nebo flirt?" Zeptala se podezíravě. Ruce jsem hned dal nahoru jako bránivé gesto. ,,Kompliment! Nelituji s někým kdo s semnou tráví sotva tři minuty ve výtahu." Obhájil jsem se hned. ,,Promiň, jestli jsem tě nějak urazila." Řekla starostlivě. ,,To je v pořádku...zvykl jsem si." ,,Na co?" Zajímalo ji. Ale než jsem jí stačil odpověďet, že jsem věčná šedá myška o kterou takto nikdo nestojí, ozvalo se cinknutí a výtah se otevřel.
,,Oh, tak pojď." Usmála se Crista a vyšla z výtahu a já ji následoval.
Vedla mě opět další chodbou, která měla po stranách vždy bílé dřevěné dveře.
Chodba se začala dělat slepou uličkou zakončenou dalšími bílými akorát většími dveřmi.
,,Cristo!" Zavolal někdo. Oba jsme se otočili. Z jedněch bílých dveří vycházela zřejmě další pracovnice. Na rozdíl od Cristy byla vysoká, měla snědou pleť, tmavé oči i vlasy stažené do culíku a držela nějaké složky s papíry.
,,Prosím potřebovala bych pomoct s těma papírama. Je to akutní." Řekla. ,,Ymir..teď?" Optala se Crista. ,,Teď." Odvětila Ymir a koukla trochu chladněji na mě. ,,Dobře...to už stejně určitě zvládneš sám.." Řekla Crista a vyšla k Ymir. ,,Jsou to ty dveře přímo naproti. Musíš zaklepat a po povolení vstoupit se ohlásit. Už tě stejně určitě očekává" Řekla ještě. ,,Dobře.." Hlesl jsem trochu nejistě. ,,Měj se, a přeju ti hodně štěstí..snad se tu budeme potkávat." Zamávala mi a dala se s Ymir k odchodu při čemž ji Ymir chytila kolem ramen a ona ji kolem pasu. - Tak už to celé chápu. Chápu proč ji chtěla Ymir pro sebe a proč Crista nechtěla, abych s ní flirtoval. - Chodí spolu! Jak sladké...
Ještě chvilku jsem pozoroval jejich záda jak mizí a nadšeně se usmál. Pak jsem si uvědomil, že musím na ten rozhovor a otočil se k těm dveřím. Byly asi deset metrů daleko, ale čím déle jsem se na ně díval, tím více mi připado, že se vzdalují. Vykročil jsem jim vstříc a s každým dalším krokem jsem byl nervóznější.
Došel jsem až k nim a chvíli vyčkával. Byl jsem opravdu hodně nervózní, stejně jako zvědavý. Pak mě napadlo, že jsem se mohl zeptat Cristy, jaký je můj možná šéf a co očekávát. Sundal jsem si brýle a pověsil si je za výstřih modré košile. Nadechl jsem se a natáhl ruku ke dveřím.
Sotva jsem zaklepal, brýle z výstřihu mi spadly na zem. ,,Hmf..." Vydechl jsem a sklonil se pro ně, jenže, když jsem to udělal, dveře se otevřely a já jimy dostal pecku přímo do hlavy. ,,Uhm!" Vyjekl jsem. ,,Kriste pane!" Zvolal najednou někdo. Otevřel jsem oči a zjistil jsem, že ležím na zemi a nad demnou se sklání nějaký muž. Viděl jsem dost rozmazaně. ,,To..je..ředitel?" Mumlal jsem pro sebe totálně omráčeně. Jediné, co jsem na něm postřehl, byly jeho blonďáté vlasy a bílá košile. Taky výrazné obočí. Vypadal ustaraně a asi na mě mluvil, ale já slyšel jen tlumené a nesrozumitelné zvuky. Cítil jsem teplou a vlhkou věc ve vlasech a na čele. - A hele...krev! Pak se mi zatemnilo před očima.

Oči jsem opět otevřel a uviděl strop. Bílý strop.
Posadil jsem se, ale hned jsem po silné závrati zase žuchl na záda. ,,Au.." Hlesl až vyčítavě a sáhl si na hlavu. Měl jsem ji obvázanou kolem dokola obvazem. ,,To byla asi pořádná pecka.." Řekl jsem a mnul si jemně nejbolavější místo trochu v levo na čele.
,,Moc se za to omlouvám." Uslyšel jsem najednou. Pohotově jsem se zapřel lokty a uviděl statného a blonďátého muže s modrýma očima tak po čtyřiceti. Začal se mi jevit dost přitažlivým, když už nebyl rozmazaný. Seděl na dřevěné židli a koukal na mě. Že by to byl generální ředitel Erwin Smith, který mě praštil dveřmi?



Chvilku se na mě překvapeně koukal a pak se postavil a šel ke mě. Byl dost vysoký. Nejspíš jsem na něj zíral jak vyoraná myš.
,,Jak se cítíš?" Zeptal se a měl pořád starostlivý výraz. Byl tak vážný. Autorita z něj jen čišela. ,,Eh..promiňte, ale kde jsem?" Vypadlo ze mě. ,,V nemocnici." Odvětil. Vyvalil jsem oči. ,,Oh, musím odsud, tohle si nemůžu dovolit.." Vydechl jsem zoufale. ,,Klid. Je to na mě. Přece jenom za to můžu já." Řekl. Vážně? Je opravdu velkorysí. Podíval jsem se na něj. ,,Vy jste..." ,,Erwin Smith." Dodal za mě. ,,Omlouvám se za potíže, které jsem vám způsobil, pane." Hlesl jsem omluvně. ,,A jaké?" Zeptal se. ,,Jistě jste musel kvůli mně zanedbát mnoho svých pracovních povinností a ještě jsem vás určitě připravil o váš volný čas, který jste se mnou strávil tady v nemocnici." Odvětil jsem. ,,Já tě příštím dveřmi, způsobím ti otřes mozku a ty se omlouváš mně?" Zeptal se zaskočeně a zároveň ironicky. ,,Do hlavy jste mě praštil taky kvůli mně. Spadly mi brýle." Přisvědčil jsem pochmurně a uhl pohledem. ,,Tyhle?" Podíval jsem se na něj, jak natahuje ruku držící moje černé brýle s velkými obroučkmi. ,,Ah, děkuju.." Hlesl jsem úžasle. Nejen hlavu, dokonce i brýle mi zachránil. Vzal jsem si je a raději si je nechal na očích, aby zas někam nespadly.
,,Řekněte pane Arlerte, jak pracují vaši rodiče?" Zeptal se. Udiveně jsem na něj koukl. A pak mně napadlo, že mi najednou vyká, i když jsem asi o dvacet a víc let mladší. ,,Můžete te mi tykat, prosím a mí rodiče nežijí." Hlesl jsem. ,,Omlouvám se, to mě mrzí." Řekl. ,,Kdo tě tedy vychovává?" ,,Staral se o mě dědeček, jenže ten před časem taky umřel. Teď bydlím s mým kamarádem." Odvětil jsem. Zajímalo by mně, proč se ptá na tohle. ,,Nemáš to lehké." Usoudil zamyšleně. ,,Nemyslím." Namítl jsem. ,,Jak to myslíš?" Zeptal se. ,,Nikdy jsem si na život nestěžoval. Sice jsem přišel o milované členy rodiny, ale nemyslím, že je to tak špatné, abych si to mohl sám uvědomit." ,,Chápu." Řekl a zvedal se ze židle. ,,Oh, pane Smithe!" Vyjekl jsem. Zastavil a otočil se na mě. ,,Co ten pohovor? Na kdy ho chcete odložit?" Zeptal jsem se. On se jen uchechtl. ,,Žádný už nebude." Řekl. Zoufale jsem se na něj podíval. - Nevezme mě...
,,Tak ať jsi zítra v sedm v mojí kanceláři." Řekl a odcházel. Oči se mi rozzářily. ,,Ano!" Zavýskal jsem a žuchl s sebou zpátky do postele.
Sáhl jsem po mobilu, který byl v mojí těžce na stolku vedle postele a zavolal Erenovi, aby mě vyzvedl.