Sen nebo noční můra? short story

Nešťastná láska

Když mi bylo 14 chodila jsem do školy ve Washingtonu bylo to tam úžasné měla jsem tam hodně přátel a svého kluka Frederika a samozřejmě nesmím zapomenout na Samantu dívku kterou jsem nesnášela a ona nesnášela mě. Ale bohužel v té době můj táta přišel o práci a bylo mi oznámeno že se stěhujeme do Paříže. Na jednu stranu jsem měla radost ale na druhou stranu přijdu o vše o kamarády o přítele i o normální život jediné co mně na tom těšilo bylo to že bych přišla o Samantu..
...
O měsíc později to bylo jasné za týden odjíždíme. Měla jsem smíšené pocity. Neměla jsem odvahu na to to říct to všem svým kamarádům do očí. Napsala jsem SMS všem svým kamaradům: |Takže zkrátka za týden se stěhují do Paříže budete mi chybět Lena.|Za pár minut už byla na Facebooku pozvánka na Samantinu párty na oslavu mého odchodu. No co s tím nadělám všem se nezavděčím.
....
O šest dní později
....
Když jsem šla odpoledne ze školy viděla jsem Samantu jak rozdává už vytištěné pozvánky na její párty. To bylo pro mně normální ale aby jsi pozvánku vzal můj kluk? To už mi tak normální nepřišlo. Vím že jsem to asi neměla dělat ale sledovala jsem ho. To mě dostalo on tam vážně šel! Viděla jsem ho jak zvoní a pak mu Samanta otevřela a on jí dal pusu!!!! A ona se zahyhňala. A oba šli dovtitř. Nevidržela jsem to a šla k domu blíž až k oknu. Viďela jsem je jak sedí na pohovce a líbají se. V tu chvíli sem se neudržela vytáhla jsem mobil a napsala mu že o de mne dostal kopačky. Ihned přišla otázka proč? Odepsala jsem mu že ho právě teď vidím. V tu chvíli se otočil na okno a uviděl mě. Okamžitě se zvedl z pohovky a rozeběhl se ke dveřím. Já ho hned uviděla a také jsem se rozeběhla ale ke svému domu běžel za mnou celou cestu. A u toho na mně pořád křičel ať počkám. Ale já ho nevnímala. Když jsem konečně dobjehla až k domu rychle jsem odemkla a vyběhla nahoru do svého pokoje. V ten moment se Federiko zastavil. Chvíli koukal do okna mého pokoje a pak smutně odešel, a já si lehla na postel měla jsem na něj takový vztek ale uvnitř jsem cítila spíš smutek. Šla jsem si radši lehnout. Potřebovala jsem to vše vstřebat.
....
Ráno
....
Ráno jsem vstala hodně brzy abych se pořádně rozloučila s přáteli. U nás v ulici se sešli všichni mí přátelé. Rozloučily se se mnou úžasně! Všichni najednou zakřičeli "Budeš nám chybět!!" To bylo úžasné rozloučení! Všechny jsem objala a nastoupila jsem do auta. Ale tu se ve spětním zrcádku oběvila brečící Samanta. Běžela přímo k autu a křičela na mě: "Federiko už mohl být můj!! Kdyby si tady nebyla ty!!" Snažila jsem se to nevnímat. Auto se rozjelo a Samanta běžela za ním a zakřičela na mně větu nad kterou jsem dost důmala: "To ti vrátím Leno!! Když někdo zešílí se schopný čehokoliv". Pak se Samanta zastavila a už jen koukala na odjíždějící auto.
 
#∆* see you again *∆#