Sen nebo noční můra? short story

Sklep

"Ahh kde to jsem?! A proč se nemůžu hýbat?! Proč jsem přivázaná k té židli?!" Asi jsem v nějakém sklepě. Ale co tu dělám pamatuju si už jen to jak mě Federiko doprovodil domů. A zahltil mě strach:" POMOC!!! PROSÍM!! JE TU NĚKDO??!!"
A v tu chvíli se za dveřmi ozval hlas: "Ano někdo tu je." Ten hlas byl mi povědomí, ale nemůžu si vzpomenout kde jsem ten hlas slyšela. Počkat už to mám! Samanta!! "Ty mrcho pitomá pojď sem a rozvaš mě! Hned!"
"Ale ale Leno najednou bys chtěla rozvázat. Kdyby jsi mě poslechla a nikomu to neříkala, nemusela by tady ani jedna z nás být."
"Jdu ven tak se tady měj a nikam nechoď, hahaha." Ty náno vrať se!"
Měla jsem myšlenky na padrť pořád jsem přemýšlela proč tady jsem. A za co jsem tady? Co jsem provedla. Já nemůžu za to že si Federiko vybral mě a né jí tak proč já??
...
"Jsem doma. Ahoj Leno tak jak ses tady měla? Haha!" Já jí tak nenávidím: " Tohle už není normální ty jsi magor jdi se léčit Samanto!"
"Leno- já nejsem magor. Jen se ti chci pomstít. A teď už mlč!"
Vrazila mi facku, a zalepila mi pusu izolepou. "Dobrou noc Leno Haha."
Bolest, hlad, strach, stres a samota to tady byli jediní mí kamarádi. Když tu náhle jsem si něčeho všimla. Kousek od mé židle byl malý stolek, to není nic zvláštního, ale na tom stolku byl položeny můj mobil, který právě zvonil. Byl to Federiko. Zkusila jsem se naklonit, ale nedosáhla jsem na něj. Pokoušela jsem se pořád a pořád dokola, ale měla jsem přivázané ruce i nohy k židli takže jsem na něj nedosáhla. Zvonil pořád a já se pořád snažila až tu najednou telefon ztichnul. Bylo tam hrobové ticho. Strach zahltil celé moje tělo. Snažila jsem se z provazů uvolnit, ale prostě to nešlo. Strávila jsem tam celou noc v hrobovém tichu a v bolestech od škrtících provazů.
......
Ráno
......
Od tvrdého bolestivého spánku mě probudilo další zvonění telefonu. Ale tento krát to byli rodiče ktreří o mě měli zřejmě velký strach když jsem nepřišla domů. Ano je mi 16, ale i kdyby by mi bylo 30 stejně by o mě měli strach. Zasnila jsem se. Vyděla jsem sebe, Frederika, Lauru a rodiče, jak sedíme u stolu a povídáme si. Pijeme čaj a smějeme se. Od snění mě odradily kroky které jsem slyšela za dveřmi. Ale kroky nebylo to jediné co jsem slyšela, slyšela jsem i hlas který křičí o pomoc: " Ne Samanto! Nedělej to ! Prosím!" a pak jsem slyšela Samantu: Nemáš se čeho bát, bolet to bude jen chvíli. Haha!"
Vše potom utichlo a o chvíli později byla slyšet za dveřmi jen velká rána, a kroky blížící se ke dveřím.

#∆* see you again *∆#