Sen

Hvězda

Vyděsilo mě to. Podívala jsem se na Lukase, který seděl za mnou a výskal mě ve vlasech.

Polkla jsem a špitla Lukasovi do ucha:„Lukasi, musím jít domů...promiň".

Ihned pochopil co se děje a šel mi odemknout.

Mamka se ještě nevrátila z noční, to je divný. Vždy se vrací brzy ráno.

Převlékla jsem se, vzala Fífu a šla běhat. Na chvíli jsem se zastavila a sedla si na lavičku. Mezi stromy jsem zahlédla kluka, kterého jsem viděla už i u pizzerie. Byl mi strašně povědomý. Jako by mě sledoval. Něco mě za ním táhlo. Zvedla jsem se a utíkala za ním, ale on se otočil a odešel. Zase jsem neměla šanci spatřit jeho tvář. Cestou domů jsem přemýšlela, ale stejně jsem na nic nepřišla. Nedokázala jsem si ho spojit s žádným jménem. Ale já ho znám, vím to.

Lehla jsem si na postel a začínala se bát o mamku. Něco se jí stalo. Touhle dobou už bývá doma. Zapla jsem si film a na chvíli si odpočinula. Ano dala jsem si odpoledního šlofíka.

************************************

Byla noc a já seděla na lavičce. Dívala jsem se na tmavou oblohu, nikde nikdo. Žádné hvězdy, žádný člověk. Užívala jsem si krásné ticho. Na oblohu vylezla první hvězda a společně s ní odněkud přišel ten kluk, o kterém se mi pořád zdá.

Nechci ho ani vidět, opustil mě. Zvedla jsem se, ale jeho hlas mě zastavil. „Neodcházej moje princezno, moc se ti omlouvám za vše co jsem ti způsobil" pronesl a zdvihl ke mně své zaářivé oči.

Musela jsem mu odpustit. Jeho pohled byl tak nevinný. Přisedla jsem si k němu a položila svou hlavu na jeho rameno. Po chvíli mi nabídl procházku, kterou jsem nemohla odmítnout. Přijala jsem jeho rámě a vydala se s ním do černočerné, temné tmy.

Řekla jsem mu o sobě tolik věcí, ale když jsem se zeptala já jeho, třeba jak se jmenuje, tak neodpověděl. Jen mlčel nebo navázal na jiné téma.

„Amando...Amando!" z krásného snu mě probudil matčin hlas. Ospale jsem otevřela oči a podívala se na mou vyděšenou matku, která okamžitě spustila: „Amando, neuvěříš co se mi stalo". Chtěla jsem jí odpovědět, že opravdu nevím, co se děje a proč je tak vyděšená, ale nenechala mě říci ani slovo. Zběsile pokračovala dál:„Nějaká ženská v obchoďáku do mě narazila košíkem, spadla jsem na zem a trochu se mi motala hlava". Chtěla jsem se jí zeptat jestli je v pořádku, ale nešlo to, všechna snaha zde byla marná. Matka si vesele pokračovala dál:„Ta ženská co mě srazila, se mi strašně omlouvala a pozvala nás na křest své nové knihy. Bude tam spousty známých osobností. Pořádá se to ještě dnes večer, takže vyrazíme na nákupy".

No super, asi nejsem normální, ale nákupy mě nijak moc nelákají. Zkrátka to není nic pro mě, ale to má vyblázněná matka nepochopí. Ona prostě neví, nebo spíš nechápe, že já jsem schopná si na podpatku zlomit nohu nebo s mojí šikovností dokonce třeba i ruku.

Přijeli jsme do obchoďáku a tam teprve začalo to pravé peklo. Máma byla jako šílená. Lítala z krámu do krámu. Dokonce zaměstnala nějakého nevinného chlapa, aby nám nosil tašky.

Z krámu jsem si přivezla nejméně desatery šaty a devatery boty. Když jsem pronesla svou hloupou poznámku, že tohle všechno si na sebe najednou vzít nemůžu, ona jen protočila oči a ignorovala mě. Na kabelku máma taky myslela, těch mám asi šest. A doplňků celou tašku.
Táta vlastní několik firem a mámě každý měsíc platí docela dost slušné alimenty, takže proto si moje drahá maminka může takto užívat.

Moc se mi tam nechtělo, ale neměla jsem na výběr. Vyžehlila jsem si své kudrnaté, blonďaté kadeře a oblékla jedny z těch mnoha šatů. Obula jsem si boty a vyndala nějaké náušnice s jemným řetízkem. Doběhla jsem za mámou, která už byla nachystaná. Jen co jsem vešla do chodby, měla jsem pocit jako bych se ocitla v parfumerii. Bylo to tady převoňené stejně tak jako moje matka, která mě po cestě navoněla aspoň třikrát.

Pořád opakovala jednu a tu samou, stejnou větu: „Koukej se chovat slušně Petersonová, né že zase něco provedeš.

Tak je tu další díl.
Líbí se vám?
Děkuju za přečtení. 💙