Sen

V noci můj, ve dne tvůj

„Neboj" odvětila jsem s nezájmem a už se hrnula dovnitř. „Páni, takových známých lidí" divila se máma, ale já skoro nikoho neznala. Podívala jsem se na ní a znuděně odpověděla:„No žádný zázrak. Myslela jsem, že to bude lepší". Máma na mě vykulila oči a nechápavě vyjekla: „Jak lepší? Jsi normální? Koukej se vzpamatovat. Hlavně mi tu neudělej ostudu a jdi se bavit."

Poslechla jsem ji a poslušně odkráčela ke stolu s čokoládovou fontánou. Napadalo mě takových věcí, co by se s ní dalo dělat. Třeba ji překlopit, aby všechna čokoláda vytekla na zem a já se mohla klouzat po čokoládě. Nebo někoho začokoládovat. Představila jsem si mou přefintěnou matku celou od čokolády. Nad tou myšlenkou jsem se musela zasmát.

*Á, hele, to je ten kluk z parku a z pizzerie* řekla jsem si v duchu. Otočil se a já mu viděla do tváře. Byl to on. Konečně jsem ho poznala. Byl to ten kluk ze snu. Ten, o kterém se mi pořád zdá. Určitě je to on, vím to.

Rozhodla jsem se, že se za ním zastavím a pozdravím ho. Třeba se mu o mně taky zdá. I když je to blbost. Měla jsem k němu namířeno, ale v půlce cesty jsem se zastavila. Nebyla jsem totiž jediná kdo k němu šel. Blonďatá holka, dost podobná Lauře, vsadím boty na to, že to byla Laura. Přišla k tomu klukovi a objala ho. V tu chvíli ve mně hrklo. Neznám ho, vůbec nevím kdo to je, ale nějakým zvláštním způsobem mě to k němu přitahovalo, jako bych ho znala už 50 let.

Nemělo to cenu. Stejně jsem se tu nebavila. Knihu ani autorku neznám a lidi co jsou tady? Nikdy jsem o nich neslyšela. Oznámila jsem to své vyblázněné matce, která naštěstí souhlasila.

Odešla jsem a nechala matku tam. Však ona domů trefí. Byla jsem tak unavená. Sotva jsem ze sebe sundala šaty.

************************************

Stála jsem v královské zahradě. Dívala se na květiny a chodila mezi stromy. V tom jsem ho spatřila. Zrádce jeden. Byl tu, ale byl sám. Lauru tu neměl. Přišel ke mně a objal mě. Nenechala jsem si to líbit a okamžitě jsem se zeptala: „Copak můj princi, ty už si snad nepamatuješ, že máš jinou dívku?"
Zmateně se na mě podíval:„Co to povídáš má princezno, já mám jen tebe. Jen pro tebe mé srdce bije. Jen ty jsi mou jedinou.". Zvedla jsem obočí a na malou chvíli vystoupila z role princezny: „Nehraj tu nevinného. Dnes jsem tě viděla. Byl jsi s Laurou."
Nevím jestli je to jeden a ten samý člověk. Zatla jsem pěsti a čekala, na jeho odpověď. Ten kluk se začal smát. Zakroutil hlavou a vesele mi sdělil: „Ty jsi opravdu naivní má princezno, byla to jen kamarádka".

„Aha tak to jsem nevěděla. A jak se vlastně jmenuješ?" sebrala jsem odvahu a zeptala se, snad mi konečně odpoví. Podíval se na mě, ale nic neodpověděl, jen se mě zeptal:„Chtěl bych jít s tebou ven má princezno, pokud budeš chtít, přijď zítra kolem páté k pizzerii Vivia".Dokončil větu a odešel.

Ze spánku mě vzbudil zvuk příchozí zprávy. S poznámkou *co jsem komu udělala, že mě budíte* jsem se podívala kdo mi to píše.

Neznámé číslo: Dávej si bacha, jdeš na to nějak moc rychle. Ruce pryč, nebo budeš litovat mrcho!

Je tu další díl.
Líbí se vám?
Děkuju za přečtení 💙