Poznávací tábor (Yaoi)

Příjezd

Autobus, plný teenagerů a dvou instruktorů, konečně zastavil v areálu tábora. Jen, co se otevřely dveře, kupa mladých lidí se vyhrnula ven, ve snaze vypadnout z horkých útrob dopravního prostředku rozpáleného slunečními paprsky letních dnů.

Instruktor Daniel, vylezl z autobusu mezi prvními, aby mohl pomoci řidiči s vyndáváním zavazadel dětí. Bral jeden batoh či kufr za druhým a vše pokládal na zem vedle autobusu.

Děcka si postupně sedala do trávy nebo se vydávala pro svou bagáž. Někteří konverzovali, jiní, očividně znavení úmornou cestou, jen koukali kolem, nebo se ochlazovali jinak.

Z pohledu Rona:

Přijeli jsme do areálu tábora. Konečně. Konečně jsme tady! Už jsem si začínal myslet, že se v tý plechový krabici, totiž autobusu, fakt uvařím! Pomysleljsem si. Jen co autobus zastavil, vyhrnuli jsme se všichni co nejrychleji ven s naprostým nadšením. Bylo fakticky hnusný horkoa tak jsem byl vděčný za čerstvý vzduch. Okamžitě jsem se z hluboka nadechl. Byl to svělý pocit. Všechno tady vonělo přírodou, ale hlavně jsem vypadl z toho vydýchaného autobusu.

Chvilku jsem pozoroval Dana, jak přebírá od autobusáka kufry a pokládá je vedle sebe do trávy. Lehce jsem se usmíval. Daniel byl tělocvikář a sport jej bavil do takové míry, že kluky často až proháněl. I jeho tělo vypovídalo samo o sobě o tom, že tenhle chlapík se rád hýbe.

Měl fakticky sexy tělo. Svaly se mu rýsovaly v uplém triku a ten jeho pevný zadek, hm... Nejedna učitelka se pokoušela Dana sbalit. Bezvýsledně. Daniel se choval ke všem svým kolegům a kolegyním v učitelském sboru přátelsky, to ano, ale nikoho si nepustil k tělu blíž, než jako kolegy. Pro některé mladé učitelky muselo být až útrpné vědět, že je Dan svobodný, nezadaný a přesto jej nemohly získat pro sebe.

Pak jsem svůj pohled stočil na spolužáky. Byli jsme smícháni mladší a starší ročníky. Prý proto, abychom se lépe poznali se spolužáky z různých ročníků a tím si také pak pomáhali ve škole. Údajně tohle všechno mělo vylepšit a zdokonalit vztahy a pomoci začlenit nové spolužáky do školy.

Všiml jsem si jednoho kluka, jak se smýkal s težkou taškou. Přišlo mi, že je docela stranou od ostatních a vypadal taky dost zamyšleně. Určitě to byl jeden z kluků z nižších ročníků, tipoval jsem si pro sebe.

Odlepil jsem se od kmene stromu, kde jsem se před chvílí usídlil kvůli stínu, který jeho koruna poskytovala. Pomalými kroky, s rukama v kapsách, došel jsem až kjeho drobné postavičce.

„Heh, ahoj, nechceš s tím pomoci?" Usmál jsem se na chlapce a když na mne upřel své oči, kývl jsem k jeho zavazadlu. Bóžinku, jak on měl krásné oči! Skoro jsem zalapal po dechu. Ovšem, já se uměl ovládat, takže jsem i nadále působil zcela vyrovnaně a hlavně přátelsky.

Z pohledu Theodora:

Náš autobus konečně dorazil na místo určení. Vysoukal jsem se s úlevou ven a čekal jsem, až mi učitel a autobusák dají můj kufr. Musel jsem chvíli čekat, než všechna ta zavazadla vyloží z autobusu na tvávník. Držel jsem se spíš od ostatních a trpělivě čekal, až přijde na řadu právě ten můj.

Ani to tak dlouho netrvalo a konečně jsem uviděl moje zavazadlo. Přicupital jsem k němu, chňapl ho za ručku a už jsem svůj kufr odtahoval někam bokem do stínu. Pochopitelně jsem si našel místečko opět stranou od skupiny švitořících teenagerů, protože já jsem tady moc lidí neznal. Vlastně, neznal jsem tu nikoho. Přestoupil jsem totiž z jiné školy, protože jsme se s rodinou přestěhovali.

Z pohledu Luise:

Čekal jsm, až se všichni žáci procpou ven z toho plechového krámu. Bylo v něm strašné horko a ani všechna okýnka dokořán nepomohla ochlazení kabiny. Až pak jsem, celkem v klidu, vystoupil a šel za nimi na trávu.

Byl jsem zde nejmladší a o co hůř, tak moji kamarádi ze třídy, kteří měli jet se mnou, nemohli jet, poněvadž naštvali naší třídní a ta je z účasti tábora vyloučila. Takže jsem na tomhle výletě byl sám a jediný z naší třídy z lidí, kteří se původně měli účastnit.

Nesnáším naší třídu, jak je rozdělená do skupinek, které si dělají různé naschvály! Pomyslel jsem si zklamaně, když jsem si znovu uvědomil, jak jsou všichni zde přítomní tak strašně cizí. Proč jsem sem vlastně jel? Kdybych zůstal doma, tak bych se nemusel cítit takhle. Lamentoval jsem si ve své hlavě.

Zahlédl jsem svou ohromnou tašku, tak jsem se pro ní hned vydal. Popadl jsem ji a začal ji táhnout někam, kde bylo místo. Ta taška byla opravdu těžká. Tiše jsem vydechl, nechtělo se mi s ní tak tahat. Udělal jsem sotva několik kroků, když jsem, těsně za sebou, zaslechl zvučný hlas. Zastavil jsem se a otočil se na kluka, který mě oslovil.

Byl starší a navíc i hezký. Vlastně hodně se mi líbil, takže mě také dosti překvapilo, že přišel zrovna za mnou a ještě mi nabízel pomoc. Mně, klukovi, co je tady takový nedodělaný kuře a ne nějaké hezké slečně. Hezkých holek je tady taky dost. Proběhlo mi hlavou. Ani svaly jsem moc neměl. Nakonec jsem tedy usoudil, že to je možná právě kvůli mé muší váze a křehce vypadajícímu tělu mravence.

„Ahoj," nejistě jsem se usmál a oplatil mu pozdrav. On se natáhl pro moji tašku a normálně mi jivzal z ramene a začal mi ji nést ke stromu, kde před chvílí ještě stál. Věděl jsem to, protože se mi líbil a tak jsem si ho všiml už když jsem vystupoval z autobusu. Jenže dokud na mne nepromluvil, nevěnoval jsem mu pozornost.

„Ehm... děkuji." Rychle jsem ze sebe vysoukal. Styděl jsem se trochu, přeci jenom jsem byl taky muž a on mi pomáhal a byl tak pěkný. Nezbývalo mi, než jej následovat, přičemž jsem si ho prohlížel a pro sebe jsem se tiše a nevěřícně zasmál.

Došli jsme do stínu pod strom a oba jsme si sedli do trávy. Posadil jsem se k němu i když mě nijak nepozval, ale... nechtěl jsem být sám.

Z pohledu Dana:

Postupně jsem převzal od řidiče autobusu všechny kufry a tašky či batohy, co byly v zavazadlovém prostoru pod palubou autobusu a vyskládal je vedle vozidla do trávy. Děcka si je postupně odnášela a já je po očku sledoval a spokojeně se usmíval. Na tenhle tábor jsem se celkem těšil. Měl to být relax. V přírodě, trochu pohonit kluky a dát jim do těla, beztak se v tělocviku dost ulejvají. Potřebují pořádný záhul a čerstvý vzduch jim jenom prospěje. O tom jsem byl pevně přesvědčený.

Když vše bylo vyložené, přešel jsem na trávník a pohlédl na všechny žáky. Byl jsem tu s ještě jednou učitelkou, ale ta byla starší než já a taky jsem ji nepovažoval za zrovna sdílnou. Úvodního proslovu jsem se zhostil já. Jednak jsem měl silnější hlas než kolegyně a pak, vypadala trochu utahaně a zmoženě, takže mě jen poctila děkovným úsměvem a přitom si otírala kapesníčkem pot z čela.

„Takže..." zvýšil jsem hlas, aby si mě všimli, pak jsem pokračoval: „Nejprve si stručně řekneme, jak to tady bude probíhat. Tak se nebavíme a sedneme si, honem, děcka." Pobídl jsem je a počkal, až tak učiní.

„Už jsem vám předtím říkal, že starší bude hlídat mladšího. Takže na vás je, vytvořit dvojice starší, mladší spolužák. Jasný? Chatky jsou zde po dvou. Jsou maličké, ale pohodlnější než stany. Je nás sudý počet, takže jeden kluk bude se mnou."

Zavládl zde lehký šum, jak se žáci začali mezi sebou bavit. Pokukovali po sobě a zvažovali, kdo s kým půjde. A mně už od pohledu bylo u některých jasné, kdo s kým na chatce bude. Nechal jsem je, aby si to mohli mezi sebou domluvit.

"Až budete mít dvojice, přijďte pak za mnou a já si zapíši vaše jména a přidělím vám čísla chatek." Ještě jsem dodal a pak už jsem si z tašky vytáhl notes a propisku.