Moje malé tajemství

Díl Dvacáty

Vadim:
Sledoval jsem stopu...
Čumákem jsem byl přilepen k zemi a doufal, že tu kterou hledám ucítím.
Sleoval jsem každou stopu, zrnko písku, kus hlíny tady a pak zase tady. Viděl jsem a cítil snad uplně. Kolik vůní tu bylo, ale ani jedna z nich nebyla ta, kterou bych potřeboval.
Najednou jsem se koukl na jednu část země a něco jsem tam viděl.
Ze země trčel kus železa. Začal jsem tlapamy hrabat. Uviděl jsem další železo, či co to bylo. Poznal jsem, že je to nějaké výko.
Zvedl jsem hlavu k nebi a koukal, zda je tam Taly.

Nikde jsem ji neviděl a proto jsem zavil.

Taly se skoro hned oběvila nademnou, na nebi a po chvíli stála vedle mě.

Koukala na mě.

,,Našel si něco ?" Rychle jsem se znova přeměnil do lidské podoby.

,,Jo tady, je tu nějaké výko." Ukázal jsem prstem a už jsem v krvy cítil tu energii, ten adrenalin, co mě táhl se dovnitř podívat. Co se tam skrývá ?

,,Jsem zvědaví honem!"

Rychle jsem vzal za železo, sloužící jako klika. Zvedl jsem ho i přes to, že bylo těžší než jsem si myslel, ale to jsem mohl čekat, když jsou na něm jestě kousky suché hlíny.

Nic jsem dole neviděl, co tam je ?! To, že šel vidět jen začínající žebřík mě dost naštvalo a tak jsem rychle vlezl na žebřík a vydal se dolů.

Taly, rychle vykouzlila nějakou svítilnu, počkala až slezu a pak slétla zamnou.

Všude bylo mokro a vypadalo to, že je to nějaká chodba. Něco jako tajná podzemní cesta, nebo tak.

Všude bylo mokro, zdi byli nasáklé, až tím vším hnusem a mokrem oslizlé. Bylo to nechutné, ale mě se to líbilo. Zajímalo mě co tu je. Zajìmalo mě co je na konci. Co se tu stalo, nebo proč tu ta chodba je...

Katherine:
Uslyšela jsem, jak někdo v dáli, jde. Nebyl blízko, byl dál a já se začla bát, co se za pár minut za dveřmi objeví.
Nikdo už tu asi dva dny nebyl. Mám hlad a žízeň. Je mi zima a ráda bych se už dostala pryč.
Všechna ta tma už mě deptá.
Najednou do dveří někdo vztoupil. Dvě osoby.
,,Halo, kdo jste ?" odvážila jsem se promluvit.
,,Kath?!" Ozvalo se překvapeně.
,,Kdo to je? Odkud víte mé jméno ?" Měla jsem strach.

Člověk odstoupil ze dveří a klekl si ke mě. Viděla jsem tam osobu, kterou jsem už dlouho neviděla, toužila po ní celé dny a představovala si, že je tu semnou.
,,Vadime" Zašeptala jsem. Na nic víc jsem se nezmohla. Pevně jsem ho objala a asi i objímala dál, kdyby nás někdo nevyrušil.

,,Tak pojďte vy hrdličky" zasmála se Taly a my s ní.

,,Já, ráda bych ale je tu problém" cukla jsem nohou a zařinčel tím řetěz, který mě tu držel.

,,To není problém" Taly párkrát mávla rukama a zámek povolil.

Nohu jsem dostala z hnusných kovů, zvedla jsem se. Po několika dnech sezení jsem jaksy nevěděla, jak se chodí. Skoro jsem spadla, ale pak jsem se trochu rozchodila a hned si na chození zase zvykla.

,,Ale, ale kdopak nám sem přišel?" Řekl nějaký chlap posměšně. Na tohle jsem přesně čekal.

,,Známí syn Upírky a Vlkodlaka ... Vlkodlak Vadim... Míchanice všemi směry ... " Tentokrát, mluvil znechuceně.

,,No a co? Co si tím teď dokážeš?"

,,Co si dokážu? Bohužel nic" uchechtl se.

,,Jen z tebe potřebuji dostat jednu důležitou věc." Sledovala jsem ho a koukala, co z něj vypadne...

,,No a ta holka, myslíte si, jakej je chudák, ve skutečnosti? Jen vás dostala do potíží a sebe samu taky!" Začal se smát. Najednou jsem měla zase železo, které měl i Vadim, Taly ne. Naznačila jsem jí, aby utekla a našla pomoc.
Tak tohle bude ještě zajímavé. Opřela jsem se zády o zeď. Zavřela jsem oči a přestala poslouchat žvásty toho chlapa. Uplně jsem vypla, až jsem usla...

Takže tady :) Nová část, omlouvám se za dlouhé čekání, ale nerada píšu na mobilu... No i tak jsem vám část napsala, přez mobil.... Snad líbí, omlouvám se za hrubky a tato kapitola má přes 600 slov :) Snad se bude líbit, děkuju za votes, přečtení a názory. Zatím ahoj...
xxZdeexx