Všechno kolem vyzařuje bílou čistou barvou.
Nově natřené zdi.
Nově povlečené peřiny.
Přístroje pípají, v rohu vyhrává rádio.
A právě u něj spí cizí, vysoký, hnědovlasý kluk.
Nemám ponětí, zda ho znám, nebo ne.
Hlava mi třeští, snaží se vzpomenout si.
Cítím se, jako bych se probudila do úplně jiného světa.
,,Můžeš ten pitomej křáp vypnout? Nenávidím tuhle písničku." vyštěknu ze sebe podrážděně. Ať už jsem kdekoliv, chci odsud pryč. Najednou se neovládám, ztrácím veškerou kontrolu nad svými pocity a chováním.
,,Annie." škubne sebou. Jeho oči zazáří, přesto nezamaskují únavu.
Míří ke mně, směje se. Já ale nemám tušení, co se to právě děje.
,,Co prosím?"
,,Nedělej srandy, já vím, že tuhle miluješ. Nedávno jsme ji spolu zpívali." sáhne po mojí ruce. Uhnu. ,,Rád tě vidím. Tolik jsi mi chyběla. To auto je na součástky, nedovedu si představit, jaký by byl svět bez tebe. Kotě, sakra, jsem blbec."
,,Netuším, proč mi tohle vykládáš. My se známe?"
,,Tohle není vtipný." zamračí se.
,,Nemá to být vtipný." podotknu.
,,Annie?"
Táhne z něj alkohol. Hodně alkoholu.
,,Kdo je Annie?"
Proč tu je?
,,Ty?" převrátí očima. ,,My se jako nebavíme? Jsme pohádaní? Tohle je nějaká nová taktika jak mě naštvat?
Sakra přestaň, chci tě alespoň obejmout."
Zastaví se, kouká, jak zareaguju.
Mohla bych udělat cokoliv.
Ale já se rozbrečím.
,,Promiň. Promiň. Promiň. Co jsem zase udělal?" skočí ke mně.
Nevím ani kdo jsem, natož abych si vybavila něco z minulosti.
,,Odejdi. O to jediné tě žádám."
Otočí se. Chce ještě něco říct, neudělá to. Položí na stůl malý lísteček s číslem. Když otvírá dveře, špitne
,,Moc mě to mrzí." a je pryč.
